Dnes je to právě 64 roků, kdy došlo v Československém státě k uchvácení moci komunistickou stranou. Připomeňme si pro historickou paměť pár detailů. A je mi jasné, že mnohým se to nebude moc líbit.
Takzvaný „Vítězný únor“, termín používaný zejména komunisty a příznivci komunismu, je pouze synonymem k politickému převratu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem 1948. Tímto převratem došlo pouze k přechodu od vnějškovité demokracie (a nedělejme si o První republice přehnaně idealizované představy) k absolutní totalitě. Pokud to s odstupem let můžeme nějak hodnotit, došlo tehdy k nahrazení řekněme „nepříliš spravedlivého“ systému systémem ještě horším. Nelze si s odstupem let namlouvat, že došlo k zásadnímu narovnání práv, nebo statutu dělníků. Ti totiž nezískali v podstatě vůbec nic. Nadále vstávali v 5 ráno a chodili do Poldovky, nebo Kolbenky pracovat. A že byla vymýcena buržoasie pro ně neznamenalo vůbec žádnou kvalitativní výhodu. Dřeli úplně stejně a uchvácená moc jim pouze poskytla zdání, že pracují na svém majetku. Nic nebylo od pravdy dále.
Celé to uchvácení moci komunistickou stranou mělo ve výsledku pouze národní ekonomický úpadek a nastolení politického teroru, který si v důsledku příliš nezadal s nacistickými praktikami. V některých ohledech je dokonce předčil.
Celý ten slavný únor totiž znamenal jen jediné: výměnu několika jedinců na mocenských postech. Pana A za soudruha B. A jen zavlečení státu do jiné sféry vlivu.
Historie a následky
K převzetí moci se komunisté chystali už během druhé světové války. Dokumentuje nám to nejen velmi úzká spolupráce se stalinistickým Sovětským svazem (a vzpomeňme Gottwaldova parlamentní vystoupení), ale i infiltrace do jiných politických stran (už sdružených v Národní frontě), infiltraci a čistky v silových složkách státní moci (policie, armáda) ale i dělnické organizace. Vinu můžeme hledat nejen na straně nerozhodnosti presidenta Beneše, nejen v poválečném radikalismu, nejen v neexistenci politické oposice, nejen v tom, že komunisté se poměrně hladce stali (vinou nacistického útlaku) jakýmisi hrdiny odboje, ačkoliv jimi v praxi často nebyli (falešní hrdinové typu Julia Fučíka, alias Horáka).
Ty výše zmíněné praktiky v bezpečnostních složkách a armádě vedly k politické krizi odstartované 13. 2. 1948 usnesením o Bezpečnosti a ve finále přijetím demise nekomunistických ministrů. V celé hře se nám ještě objevuje jen jediný den po (dosud nepříliš doložené) „sebevraždě“ ministra Jana Masaryka plně komunistická vláda (10. resp. 11. 3. 1948).
V rychlém sledu pak následovala nová ústava ustanovující „lidově demokratické“ zřízení (už v těch dvou slovech je nonsens). 30. 5. proběhly „volby“ s vynucenou účastí a s možností volit jen kandidáty Národní fronty, kterou už komunistická strana plně ovládala.
2. června odstoupil president Beneš ze zdravotních důvodů a 14. června byl presidentem „zvolen“ Klement Gottwald. Předsedou vlády se stal Antonín Zápotocký.
Přechod moci do rukou komunistů vedl k zásadní závislosti vnitřní i vnější politiky státu na rozhodnutích reprezentace Sovětského svazu, politickým soudním procesům, uvězňování, nuceným emigracím a jinému pronásledování oponentů.
Vláda monopolní komunistické strany trvala pak až do prosince roku 1989.
