Pochopit duši Rusa je nemožné. Moskevský stát nevznikl v kontaktu s Evropou, ale ve „střetávání a potýkání se“ s Tatary. A ti mu vtiskli pečeť svého barbarství – své tradice a především způsob myšlení.
Později se v novověké Evropě elity přiklonily k racionalismu, individualismu, k víře v rozum a vlastní schopnosti. V Rusku nadále vévodil mesianismus, zbožnění panovníka, pasivita, odevzdanost do vůle „vyšší moci“ a kolektivismus.
V 19. století na sebe Rusko nestrhlo hlavní kolonizační příliv z přelidněné Evropy, ale Amerika. Rusko i Severní Amerika se otevřou kolonistům, kdy Amerika nabízí pustou půdu a stejná práva i povinnosti pro všechny občany, naproti tomu Rusko poskytne půdu, daňové úlevy, finanční podporu a osvobození od vojenské služby a přesto se mu imigranti vyhýbají. Proč? Ochrana ruských idejí, spojená se zákazy všech cest do zahraničí a dovozu cizích knih a tiskovin, vytvořila „ruskou čínskou zeď“, díky níž nejvíce trpělo … Rusko. Odmítnutí „rozvratného vlivu cizích idejí“ se stane jednou ze základních příčin prohlubujícího se zaostávání za ostatním civilizovaným světem.
Na druhou stranu je obecně vžitá představa o tom, že novodobé dějiny Ruska jsou vlastně dějinami trvalého úsilí dostihnout ostatní evropské země přinejmenším nepřesná. Rusko bylo koncem 18. století absolutním objemem nejen základních zemědělských, ale také průmyslových produktů na prvním místě ve světě. Brzy poté se však tento poměr začal vyvíjet silně v neprospěch Ruska, jemuž se od konce 18. století již nikdy nepodařilo své relativní zaostávání v životní úrovni obyvatelstva zastavit.
Vladimír Putin znovu vzkřísil heslo: „Občan se narodil, žije a umírá pro vlast.“ Jeho vláda patrně skončí pro Rusko tím, že nebude (opět) vyřešen žádný ze základních problémů státu, kdy již symptomaticky všechny problémy jsou „vyřešeny“ tím, že je potlačen jakýkoli pokus o jejich řešení.
Putin pokračuje v tradici carů a bolševiků. Vnitřní problémy řeší vnější expanzí. A občané mu tleskají. Až do konce 19. století Rusko „připojovalo“ v průměru každý den území o rozloze 90 čtverečních kilometrů. Rusko kompenzovalo neúspěchy své vnitřní politiky vnější expanzí.
Putin je jistě velmi nadaným politikem, který přes svou složitou povahu a (na povrch vyplouvající) psychické problémy dobře chápe, co Rusko v jeho očích potřebuje ke svému prospěchu (omezení moci elit, výběrové styky s hospodářsky vyspělejšími evropskými zeměmi atd.) Své záměry však prosazuje velmi neadekvátními metodami a zemi v konečném výsledku citelně poškodí.
Putinomika, závislá na sektorech exportující ropu a zemní plyn, jež dotují vše ostatní, spoléhá na ceny ropy zase nad 80 dolarů za barel. Vladimír Putin nemůže zachraňovat rubl a zároveň i banky. Na druhou stranu může kapitalizací bank navýšit v nich státní podíl a dokončí to koupí problémových průmyslových podniků, čímž se celá ekonomika postátní. A máme zpět sovětské hospodářství, ale v modernějším a navoněném hávu. Nebude to obtížné. Ruský kapitalismus budovaný na počátku 20. století na „zelené louce“ pod taktovkou schopných reformátorů Witteho a Stolypina téměř neznal drobné podniky (v předválečném r. 1914 jich v Rusku bylo jen 18 %, ale v USA 35 %), výrobu slučoval do velkých závodů nad 1000 zaměstnanců (v Rusku 41 %, v USA 18 %) a navíc do několika měst, především do hlavních center Petrohradu a do Moskvy. Ne jinak je tomu i dnes.
Na závěr první části blogu o Putinovu Rusku jsem se řečnicky ptal: Proč milují liberální pravicoví čeští politici, dokonce i pravicoví novináři a manažeři Rusko?! Tento „kolos na hliněných nohou“. A bude v Rusku 2. desetiletí 21. století později nazýváno dobou „přešlapování na místě", dobou jistého úpadku a oslabení Ruska?!
