Hlasatelky banalit, švýcarský frank a možný Grexit

V diskuzi socioložky a expremiérky Ivety Radičové a europoslance a sociologa Jana Kellera v OVM na začátku roku 2015 se pro mě stalo nepříjemným zjištěním to, že se socioložka Radičová po celou debatu stala hlasatelkou naprostých banalit, zřejmých i průměrně inteligentním, nesečtělým a o nic se nezajímajícím občanům.

Naopak, věcný a přesný levicový sociolog-politik Keller výstižně zhodnotil dnešní stav v EU a jasně pojmenoval současné kruciální problémy společenství („Jak bude reagovat střední a nižší střední třída v Evropě na příliv imigrantů, kteří budou financováni z jejich peněz a na jejich úkor?“, „Evropa bez Anglie a Francie, ale s Ukrajinou a Gruzií není tou, kam jsme vstupovali“). A Radičová? Utápěla se v dlouhých bezobsažných souvětích, plných neustále se opakujících obratů typu: „všichni víme“, „nezapomínejme“, „hledejme řešení“, „musíme si připomenout“, „mějme na paměti“ „vždycky jsem říkal/la“, „uvědomme si“, „nastává problém“, „jsem bytostně přesvědčená“ atd. Zdůrazňováním naprostých banalit („Evropská unie jsme my“, „Indie, obyvatelstvem druhý největší stát“, „Evropa patří ke šťastným kontinentům“, „EU není stát“ atd.) ukazuje buď vlastní neschopnost promýšlet složité věci, nebo (a tomu bych chtěl věřit) pouhou nepřipravenost. Obávám se, že spíše neschopnost, což je mně u liberální pravicové političky velmi líto. Než takto obhajovat EU, raději nechť prostě příště mlčí. Tímto svým výstupem se zařadila mezi političky ala Jana Černochová, nahrazující argumentační bídu dryáčnictvím, sněmovními emocionálními výlevy, popřípadě zvyšováním hlasu do netopýřích poloh.

Švýcarsko, známé kvalitními hodinkami, čokoládou a pevnou měnou provedlo něco nemyslitelného. Švýcarská centrální banka šokoval finanční svět ukončením „svázání“ kurzu franku s eurem a snížila sazby, vztahující se k bankovním rezervám do záporu 0,75 %. Proč? Problémem se stala deflace snižující mzdy, konkurenceschopnost a koupěschopnost občanů. Švýcarsko, jako bezpečný finanční přístav, paradoxně „doplatilo“ na svou stabilitu. Centrální banka se od vypuknutí řecké krize snažila o oslabení kurzu. Zkoušela prodávat franky a kupovat eura a těmito intervencemi dokonce nashromáždila eura ve výši 80 % své bilance. Banka se nakonec rozhodla vzdát se nákupů eura (patrně) z důvodů nákladnosti udržování pevného kurzu frank/euro a v předtuše zesílení pokračujícího masivního přílivu kapitálu z Ruska eventuálně z eurozóny. Tento postup sice poškodil kredibilitu Švýcarska a z exportů učinil neprodejné zboží, ale připravil švýcarské banky na možný (euro)exit některého ze států jižního křídla eurozóny (možný „Grexit“ Řecka).

Dnes se ve volbách v Řecku rozhoduje, zda bude pokračovat 6 let trvající nesmyslné utahování opasků, naordinované věřiteli z eurozóny, ECB a MMF, které spolu přivodilo 27 % nezaměstnanost a nástup krajních sil všeho druhu, nebo zda zvítězí radikální levice Syriza, netající se myšlenkami donutit věřitele odpustit většinu astronomického dluhu, respektive neučiní-li tak, provedou řízený bankrot státu (default) a jednostranně odmítnou platit dluhové závazky. Co se stane, splní-li Syriza sliby? Odteče kapitál domácností (po eventuálním zavedení znehodnocené drachmy) pryč? To už proběhlo. Od vypuknutí řecké krize v roce 2009 bylo z tamních bank odčerpáno přes 30 % depozit v celkovém objemu zhruba 70 miliard eur. Opustí Řeckou eurozónu a poškodí ho to? Můžeme to s jistotou předvídat? Nemyslím. Věřitelé jsou již připraveni provést opravné položky ve svých bilancích. Řecko dosahuje druhým rokem primárního rozpočtového přebytku, laicky to znamená, že je v plusu před započtením dluhové správy, což je v jeho situaci velká výhoda pro vyjednávání. Bankrot mohlo jednostranně vyhlásit již před rokem. Po prvotní zlobě některých evropských politiků přijde úleva. Tak jako vždycky. A uleví se hlavně Řecku samotnému. Vyhrožuje-li někdo (např. naši mediální ekonomové z bank, zainteresovaní politici atd.) tím, že by něco podobného mohli v budoucnu udělat další (Portugalsko, Španělsko), tak no a? Kapitalismus zvládl horší věci. A banky si propříště lépe rozmyslí, komu půjčovat a u koho riziko krátkodobých zisků (Řecko) nevyrovná pozdější potenciální ztráty. V 16. století zbankrotovala největší koloniální říše Španělsko hned čtyřikrát a vždy se našli noví věřitelé, kteří Filipovi II. velmi rádi půjčili.