"Co by jsi chtěl z Česka přivézt?", byla vždy obligátní otázka kamarádů, když se k nám sem, do teplých karibských krajin chystali na návštěvu. Po patřičných instrukcích mi pak drazí "návštěvníci" při každé cestě přiváželi kousek uzené slaniny nebo špeku, věnec buřtů či špekáčků, v zamaštěném papíru kousek sekaný (ty šizený, ta byla nejlepší), pár deka pražský šunky nebo šišku salámu a sem tam nějaké to české pivko, aby dojem byl úplný a já si připadal na chvíli jako doma...
Dobrota na první pohled...
Co se ale jednoho hezkýho dne nestalo:
Bude tomu už nějakej ten pátek, kdy kámoši při jedné z pravidelných návštěv vyložili z kufrů obvyklé dárky, ale zabalené "do nového kabátu". Oči mi zazářily při pohledu na tu hromádku pochoutek zabalených v hygienickém, vakuovaném balení. Mlsně jsem je přebíral, laskal se s nimi a plánoval, která z nich půjde na řadu první a kterou si budu šetřit až na konec, vůbec netušíce, jaký příšerný zážitek mě čeká o pár hodin později. Kamarádi se zatím dobře bavili pozorováním spouštění mých "podmíněných reflexů" a podávali mi za vtipných poznámek ubrousky, abych si prý ty tekoucí sliny mohl otřít. Jejich potutelným pohledům jsem nepřikládal žádný význam...
Srdce mi plesalo radostí nad tím štědrým potravinovým přídělem, tolik připomínajícím chuť domoviny a prošlého mládí. Vše jsem pečlivě uložil do lednice a radoval se nad prodlouženými zarůčními lhůtami výrobků, které mi dovolí tyto pamlsky vychutnávat ještě za pár týdnů a nehrozí tak "průjmový šok", který pokaždé následoval, když jsem do sebe "pod tlakem" nacpal všechny dovezené dary během 48 hodin, aby se mi náhodou něco nezkazilo...
Večer, když kamarádi již vychutnávali první doušky místního rumu s kolou, jsem se trpělivě připravil k hostině. Posadil se, otevřel plechovku chladného Gambrinusu a rozbalil první balení krásně vypadajících uzenin. Téměř posvátně jsem otevřel první balíček, napjatě očekávajíce, jak se z něho ven vyline známá vůně uzeného masa. Místo dobře známého kouřového aróma, se na mne ale vyvalil nic neříkající, těžko identifikovatelný pach po igelitu a jakási rosolovitá hmota. Opatrně jsem vzal jeden plátek do úst a začal tu hmotu podobnou šunce, pomalu žvýkat. Po pár vteřinách jsem vyrazil od stolu k lednici a postupně na stůl přinesl většinu vakuových balení zářících do dálky krásnými reklamními nápisy a jal se je otevírat jedno po druhém a ochutnávat. Vše ale "šmakovalo" stejně a navíc ne a ne najít na mém patře nějaké známky po "známých" příchutích. Po chvíli mi ale svitlo. Ztratil jsem chuť, mé chuťové buňky selhaly. A místo očekávané parádní degustace, jsem se rozplakal...
Kamarádi, kteří mě přitom počínání zámerně beze slova sledovali, dodnes všem tvrdí, že jsem vypadal jak Louis de Funes ve filmu "Křidýlko nebo stehýnko". Všichni se totiž mou domnělou ztrátou chuti dobře bavili a teprve po značné chvíli dovysvětlili: "Toť dary Evropské unie..."
Od té doby se tak seznam pochoutek, které jsem kdysi zbožňoval pro jejich nezaměnitelnou chuť a vůni, začal výrazně ztenčovat. Dnes z toho původního zbývá pár věcí, neboť dobrůtky, dobrůtkami přestali být. Bohužel. Včera jsem si pak přečetl další "potěšující" zprávu: "Heineken chce v Čechách prorazit s pivem v plastu." Již jsem o podobném nápadu kdysi slyšel, ale nechtělo se mi věřit takové zvrhlosti. Teď jsem to ale viděl na vlastní oči, černé na bílém a tak ke slivkám připomínající nejvíce ocet a prodávajících se v kartonových krabicích pod hrdým, ale zavádějícím názvem - Víno, přibude další dobrota - pivo v PET láhvi...
A tak právě plánuju, jak za pár let mým "Návštěvníkům" po jejich obligátní otázce: "Co s sebou, krajane?", odpovím: "Vemte mi dvě balení modrých "amarounů" s příchutí po lovečáku, jedny žluté s nápisem "Uherský salám" a troje "Tlačenky", ty jsou takové narůžovělé. Když pak budete mít v báglu ještě místo, tak tam přihoďte pár dvoulitrovek Budvaru v plastu a buchty s mákem v igelitu. Dopředu dík, už se na to pochutnáníčko, nemůžu dočkat..."
