Courám se po letišti bez roušky, k večeři jsem si dal vepřové řízky a včera i den předtím poobědval v "Taco Bells". V pátek večer se opil s kamarádem, který se před pár dny vrátil z Mexika tequilou, kterou s sebou odtamtud přivezl a za rytmu "mariachi" si přitom chrochtal blahem (nikdo mě tady za to odnikud nevyhazuje, pane Dlabaji). Po konci fiesty jsem si s chutí zakřičel: "Olé Mexiko! Olé!"
I tady nejde prasátko na odbyt...
V těch samých dnech jsem se z tisku i televize občas i proti své vůli dozvídal, kdo a kde se právě od růžových mexických prasátek jakousi zákeřnou chřipkou nakazil, ale v dnešní "krizové době" tomu ani nepřikládal až tak velký význam. Z mé letargie mě vyburcovala až zpráva o tom, že kdesi v Kanadě se smrtící chřipkou nenakazili další lidé, ale samotní čunící a to právě od lidí. To jsem začal tušit, že jde do tuhého a počal se o celou "světovou pandemii" zajímat vážněji.
Co jsem zjistil?
Kde se objevila úplně první zpráva o "životu nebezpečné mexické chřipce" jsem se nedopídil, ale že tato první informace "infikovala" ostatní média spolehlivě a neuvěřitelně rychle, bylo patrné na první pohled. K "mediální" pandemii stačilo pouhých 24 hodin, tedy podstaně méně času než potřebovala samotná "smrtící nemoc", aby se dostala za hranice své kolébky - Mexika. Přijde mi, že "sedmá velmoc" po tomto důkazu své "akceschopnosti" musela na žebříčku moci a vlivu, postoupit hodně dopředu, neboť (zvlášť Mexičanům) ukázala, čeho je doopravdy schopna...
Při mém pátrání mě mimo jiné zaujalo, že "dobře" informovaná média (někdy rychleji a lépe než samotná WHO) již během prvních dní hovořila o 2000 nakažených a 160 mrtvých jen v Mexiku a hromadně varovala před blížící se světové pandemii. Pár dnů nato, pak již jen o pár stovkách infikovaných a necelé dvacítce zesnulých. Nepřešel jsem ani to, že v jednom okamžiku bylo v USA více zavřených škol než nakažených osob a že v Egyptě si odteďka už žádné selátko dozlatova hned tak neupečou. Bouchlo mě také do očí, že jen v Americe zemře ročně na "normální" chřipku 36.000 lidí, ale humbuk kolem toho nikdy nebyl žádný...
Skoro to vypadalo, že někdo má spadeno na ta milá mexická prasátka nebo možná rovnou na celé Mexiko!
Puzzle pomalu do sebe zapadlo a já se začal upřímně radovat, že každoroční epidemii horečky Dengue ("komáří" hodně zákeřná chřipka, dalo by se v slangu těchto dní říci), kterou se vloni a předloni v Dominikánské republice nakazilo přes 15.000 osob a zemřelo na její následky něco přes 200, se daří dominikánské vládě prozatím pokaždé ututlat. Co kdyby se k "nechvalným výsledkům" náhodou dostal některý všetečný zástupce nyní téměř všemocné "sedmé velmoci"?
Nechce se mi raději ani představovat všechna ta zavřená kina, divadla i baseballové stadiony, nefungující školy, občany v domácím vězení nebo nedejbože turisty letájící na dovolenou k sousedům. A již vůbec ne sledovat, jak kdosi pokládá naši "banánovou republiku" na lopatky a ke všemu se tomu někde za rohem hlasitě směje, potěšen, jak mu v době krize stoupá sledovanost nebo prodejnost a penízky za reklamu, se mu díky cizímu neštěstí, do vlastní kapsy jen sypou....
Proto volám: "Olé Mexiko! Olé! a nevzdávej se..."
