Hurikán: Smrt, které můžete tykat...

Katrina, Ivan, George, David, Jeanne, Gustav... Podle tradice, každý ze smrtosných hurikánů, pustošících od nepaměti každoročně oblast Karibiku a nejen ji, je dopředu pokřtěn. Ten kdo mu stane tváří v tvář, pak ví již dopředu komu se dívá do očí, ale tykat si s těmito přírodními úkazy odváží málokdo...

Hurikán Gustav nad Kubou

Jsem přesvědčen, že jen málo Středoevropanů zažilo na vlastní kůži sílu hurikánu a umí si představit, co ve skutečnosti poryvy větru o síle 250 km v hodině jsou schopny způsobit. Jen před pár dny o vlásek minula pobřeží Dominikánské republiky tropická bouře Gustav, aby po té zamířila na Haiti, Jamajku a dnes již jako druhý nejsilnější hurikán č.4, se dotkla pobřeží Kuby a donutila k evakuaci nejen statisíce lidí v Havaně a přilehlých oblastech, ale již také jižního pobřeží USA, kde se objeví za pár dní...

Je velmi těžké popsat pocity a to co se děje během průchodu centra, nebo-li "oka" hurikánu, který může trvat i několik hodin. Často rozhoduje jen kousek štěstí o tom, zda přijdete při hurikánu úplně o vše i o život nebo vyváznete bez úhony. V úterý v noci ten kousek štěstí nemělo 8 členů jedné jediné rodiny mezi nimi 6 dětí, jež v spánku zavalila sesunutá půda v důsledku velmi silných dešťů, které hurikán Gustav do Dominikánské republiky přinesl...

Jako ilustraci toho, co je možné v takových momentech zažít, uvádím na následujících řádcích vyprávění mých zážitků, které jsem před lety již jednou uvěřejnil, ale které stále jsou a bohužel i budou platné:

Dominikánská republika, jednoho zářijového dne před pár lety:

...usedl jsem na terasu a pozoroval desítky osob jdoucích směrem od hlavní silnice. Uvědomil jsem si, že to jsou patrně ti, kteří bydlí na druhé straně silnice rozdělující naši osadu na dvě části, v dřevěných domcích v takzvaných „kopcích“. Přicházeli bez zavazadel, jen tu a tam jsem mohl zahlédnout tašku s trochou ovoce nebo jiných potravin. Všechny doprovázela neobvyklá zamlklost a zvláštní nervozita. Vše bylo přerušováno jen vykřiky pobíhajících dětí, jež si hrozící nebezpečí neuvědomovaly. Hleděl jsem na toto dění se směsí zvědavosti, ale i obav. Pozvolna hoch od sousedů začal přivádět dospělé i děti, kteří zůstávali prozatím postávat před domkem a tiše si mezi sebou povídali. Snažil jsem se je zpočátku počítat, ale později, když se jejich počet přehoupl přes třicet, jsem se raději věnoval pozorování okolního dění. Většina obyvatel ještě dodělávala poslední úpravy na svých domcích, zatloukala dřevěnými deskami okna i dveře, upevňovala vše co se dalo a kontrolovala zda nezůstalo něco důležitého v dosahu přírodního živlu.

Čas uplýval a já sledoval, jak z osady pomalu vyprchává život. Přestala se objevovat auta i motocykly, utichly kroky jinak neustále přítomné, zmizeli psi a zmlkly i děti. Všechny přepadl pocit vyčkávání. Naše pohledy se vzájemně střetávaly a po té čím dál častěji zalétaly k obloze. Najednou jsem ucítil zvláštní vlnu nervozity, která projela všemi přítomnými. Slova se pod jejím úderem zlomila a oči vzlétly k nebi. Nastalé ticho na nás dopadalo se stejnou naléhavostí, jako zvuky zvonu bijícího na poplach…

Obrovská rána, třískot skla a praštění čehosi mě málem připravilo o sluch i rozum. Vrhl jsem pohled na ostatní a zahlédl v jejich pohledu něco horšího než strach. Děti se rozplakaly a vzduch proťaly výkřiky bezmoci. Vběhl jsem do domku mezi posledními a spolu s jedním z mužů zatarasil stolem vchodové dveře. Rozhlédl se a uviděl plačící děti, které se dospělí marně snažili utišit. Znenadání jsem ucítil, jako by se dům celý pohnul. Podvědomě jsem e přikrčil a strach přehlušil ostatní vjemy. Zvuky ničení a rozbíjení k nám doléhaly s neuvěřitelnou silou a spolu s výkřiky paniky zaplňovaly zcela místnost. Hukot vody a neuvěřitelná vichřice dodávaly této pohromě jen na výhružnosti. Každý seděl osamocen se svým strachem, neboť pocit sounáležitosti odnesl hurikán svou nevybáravou nelítostností při prvním poryvu. Čas plynul, ale nikdo z nás nevěděl kam…

Náhle síla vichru ustoupila a příval vody se jedním rázem přetrhl. Úleva naplnila domek a pohledy opět začaly vyhledávat oči druhých. Zdálo se, že vítr přešel, bouře odezněla. Pootevřel jsem žaluzii a vyhlédl na ulici. Ze všeho čišel podivný klid a krajinu zalévalo prazvláštní světlo. Někdo řekl:

-„Už je po všem. Otevřete dveře!“

Odněkud se ale ozvalo:

-„Ještě raději počkejte, možná se jen nadechuje…“

Zvenčí jsem však zaslechl něčí hlasy, jež mi dodaly odvahy a tak jsem spolu s ostatními vyšel před dům. Rozhlížel jsem se a viděl jak mnozí stojí před svými staveními. Něco však na tomto výjevu nebylo normální…

Podíval jsem ještě jednou a zpozoroval příčinu. Všichni bez vyjímky hleděli na nebe…

Pozvedl jsem svůj zrak a spatřil něco úžasného. Neskutečná barva rtuti opanovala oblohu a z ní na nás zářilo slunce. Cosi, ale nebylo v pořádku. Ta barva, ten zvláštní nádech a … nepálily mě oči. Ani na kůži jsem necítil povědomé, hřejivé teplo…

Rozhlédl jsem se znovu po ulici, ale všichni stále nehybně hleděli k obloze a sledovali tuto scénu. A já pociťoval, že tento výjev se vymyká mému chápání. Po těle mi začal přebíhat mráz. Pohlédl jsem na ty, kteří stáli vedle mne a strnul úžasem. Zřejmě cítili to samé, protože u všech jsem viděl vzpřímené chloupky na jejich zátylcích i pažích…

Co je? Co se děje? Náhle nastalé příměří protrhl výkřik:

-„Všichni pryč!!! To je oko!!!“

Okamžitě jsem zvedl zrak a podíval se na domnělé slunce. Nohy mi zkameněly a tělo znehybnělo. Srdce hrozilo svými údery prorazit hrudník. A v mé mysli se ozívala ozvěna výkřiku: „To je oko! Oko, oko, oko…“

Vědomí vtrhlo do reality poplašným zvoláním: „Stojíme v jeho centru! Okamžitě odtud! Podíval jsem se doprava a … zprudka se nadechl pod dojmem toho, co jsem spatřil. Obrovskou rychlostí se k nám řítila vlna stlačeného vzduchu a vody ženoucí před sebou všechno, co nedokázalo odolat její síle…

Lidé v náhlém popudu poklekávali a spínali ruce. Ti více duchapřítomní se je snažili násilím odvléci do bezpečí. Vší silou jsem ramenem rozrazil vstupní dveře a dopadl na podlahu. Tři muži okamžitě přiskočili a snažili se držet dveře, jež pod nárazem mého těla povolily. Nejsem schopen se ihned zvednout a jen slyším hluk schopný přivést vědomí k nepříčetnosti. Dům se chvěje v základech a všichni propadáme panice. Sedíme na podlaze navzájem propojeni věncem našich rukou. Hlavy sklopené k zemi a těla třesoucí se obavou o naše životy. Nevnímáme čas… a hodiny odvává kvílící vichr…

Vstávám a vyhlížím mezi škvírami ven. Zaslechnu zvuky podobné krokům a odvážím se mezi prvními vyjít na ulici. Ihned instinktivně pohlédnu na oblohu a spatřím slunce. Opravdové slunce. Strach opadá…

Rozhlížím se, ale stojím na jiném místě a v jiném čase. Přes změť drátů, zlámaných stromů a něčeho, co ještě před pár hodinami bylo částí něčího stavení, vidím lidské postavy. Postavy sedící na krajích cesty. Postavy klečící před tím, co bývalo jejich obydlím…

Slyším nářek, pláč i modlitby. Ovládá mě zoufalství a bezmocnost. Válka opustila bojiště. Chybí jen ti mrtví…

Prodírám se k těm, kteří již téměř rok jsou mými přáteli. Nevidí mne. Nevnímají…

Opodál spatřím mého známého pastora se ženou a dětmi. Pohlédnu k jejich domku a vidím… dvě stěny, jako připomínku toho, co bývalo jejich domovem. Hledím na krůpěje odevzdanosti, jež pastorovi skrápějí líce. Stydím se. Stydím se za jeho vlhké tváře. Stydím se za jeho žal. Stydím se za jeho příkoří. Přisednu vedle něho a beznaděj mi utáhne smyčku kolem hrdla a žene slzy do tváře. Cítím smutek a vnímám bezradnost…

Příští dny

Od dnešního dne jsem v nejbližším okolí sledoval krajinu i lidi sražené do kolen. Stovky zničených obydlí, jež bývaly domovy těch, kteří se nyní snažili z nich dostat alespoň zbytky svých věcí. Zničená úrody nabízející tak místo sklizně jen hlad a s ním i bídu. Mrtvá zvířata bývající zpravidla jediným způsobem obživy mnoha obyvatel této části země. Tisíce palem a stromů, které se již nikdy nevzpamatují z ran zasazených jim přírodním živlem. Vídal jsem kolem sebe věci, jež se v televizních reportážích neukazují. Slýchával vyprávět příhody, v nichž snaha o pochopení hledá nadpřirozené síly…

Zachované skleněné tabulky ve stěně roztržené silou vod a větru vedví. Kmen stromu, do něhož byly zasekány neuvěřitelným způsobem zbytky něčího obydlí. Háj kokosových palem zlámaných v polovině jako zápalky. Poloopeřenou slepici, již chodili po osadě ukazovat, neboť přežila hurikán přivázána za jeden pařát ke kameni, a kterou nalezli o několik stovek metrů od původního místa živou a zdravou, což byl důkaz její tajemné moci i toho, že byla zcela určitě někdo převtělený…

Každý měl zážitek, historku, kterou sděloval ostatním. A tak přírodní živel zůstane navždy zapsán do našich pamětí nejen pro svou ničivost a krutost, ale i mystičnost a tajuplnost, s kterou přišel, pohlédl na nás a zase odešel…

Následující období

Jak popsat to, co na několik týdnů, měsíců ovládlo tento ostrov? Jak vyjádřit bezmocnost a zoufalství, které všechny opanovalo? Slzy. Smutek. Pláč. Stesk. Prosby. Bezradnost. To bylo, co jsem vídával ve tvářích těch, kteří kolem mne procházeli, uzavřeni ve svém žalu a neštěstí…

Komu dát vinu? Osudu? Přírodě? Bohu? Náhodě?

Bývalí nepřátelé pomáhali jeden druhému, lakomci se změnili v chudáky a rozhazovači neměli co utrácet. Lásku nahradil boj o přežití, závist se přeměnila v lítost a cílem nenávisti se stala nebesa.

To vše až do okamžiku, než tuto životní arytmii, nahradí pravidelný tlukot našich pravých povah…

Použitý úryvek je z knihy „Klaunova zpověď“ ....