Každý výlet do vnitrozemí Haiti, státu opředeném nespočtem legend a v roce 2006 uvedeném v žebříčku nejnebezpečnějších zemí světa na šestém místě, je i pro největšího odvážlivce velkým dobrodružstvím s těžko odhadnutelným koncem.
Opravdový haitský šaman kultu "vúdú"martin
Každý výlet do vnitrozemí Haiti, státu opředeném nespočtem legend a v roce 2006 uvedeném v žebříčku nejnebezpečnějších zemí světa na šestém místě, je i pro největšího odvážlivce velkým dobrodružstvím s těžko odhadnutelným koncem. Zkuste však odolat, když žijete přímo u sousedů – v Dominikánské republice, která spolu s Haiti bývalou francouzskou kolonií ostrov zvaný „La Hispaniola“, sdílí. Když navíc několik let na každém kroku kromě jiného posloucháte od každého Dominikánce mýty o kultu „vúdú“, historky o neuvěřitelných věcech, které se na západní ostrova skutečně dějí, povídání o schopnostech haitských žen podmanit si jakéhokoliv muže, je nade vše jasné, nakolik vaše cestovatelské srdce zůstane klidné...
Přesvědčovat jsem se tedy od dvou kamarádů, kteří sem z Čech do Karibiku přijeli i kvůli tomu, aby právě Haiti navštívili, dlouho nenechal. Příliš času na plánování naší výpravy nebylo, neboť za několik dní odjižděli již jiným směrem a proto jsme nelenili a pár dní po jejich příjezdu se nad ránem vydali na cestu, aniž jsme tušili, že jen náhodou neskončí tragedií. Až k hranici do města Dajabon ležícím na dominikánské straně jsme dojeli taxíkem, ale dál už to bylo o poznání komplikovanější, protože Dominikánci ke vstupu na Haiti potřebují vízum a jejich auto pak ještě navíc speciální povolení. Po zaplacení výstupních a vstupních poplatků v americké měně a pěším přechodu hranice, kterou tvoří most nad hraniční řekou, nám nezbylo nic jiného než si na haitské straně zkusit sehnat nějaké vozidlo, které by nás dopravillo tam, kam jsme mířili.
Cílem naší cesty byla hluboko ve vnitrozemí ležící, mýty a pověstmi opředená pevnost „La Citadelle de la Ferrie`re“, údajné sídlo božstev “vúdú” shledávaná mnohými „Osmým divem“ světa. Vojenskou pevnost známou ve světě po názvem „La Citadella“, postavili v letech 1805-1820 otroci generála a krále severní části Haiti Henriho Christopha na impozantní hoře, z níž je nádherný výhled nejen na Atlantický oceán, ale na velkou část území Haiti. Pevnost o ploše jednoho hektaru pojala za čtyřicet metrů vysoké zdi přes pět tisíc vojáků a byla vybavena dvěma stovkami děl. Důvodem tak monstrózní stavby bylo, že se král-analfabet, který se ještě proslavil tím, že si o pár let prostřelil srdce zlatou kulí, bál návratu Francouzů, kteří byli ze své velmi prosperující kolonie při vzpouře otroků vyhnáni. V roce 1804 se Haiti stalo první samostanou černošskou republikou na světě, ale aby se zábranilo opětnému dobytí kolonie napoleonskými vojsky museli se proti nim spojit vládce severní části Haiti – Christophe s vládcem jižního Haiti, kreolem Alexandrem Pétionem, a dokonce i s britskými dobyvately...
Pronajmout se nám podařilo nakonec malého „pick-upa“, takže naše místa na sezení byla přímo na zadní korbě, z čehož jsme byli zpočátku úplně nadšeni, neboť jsme měli „ideální“ výhled pro dělání fotografií a navíc čerstvý vzduch nám nahrazoval zhruba v pětatřiceti stupňovém žáru klimatizaci. Naše naivita a nezkušenost se měla projevit o pár chvil později, ale v tuto chvíli byl pro nás „bílé gringy“ každý kilometr ujetý na otevřené korbě bez sedadel poněkud zvláštního vozidla neuvěřitelným zážitkem. Po necelé půlhodině jízdy jsme měli pocit, že se nacházíme uprostřed afrického kontinentu a ani další ujeté kilometry tento dojem nedokázaly oslabit. Že jedeme do bezkonkurenčně nejchudší a navíc silně přelidněné země amerického kontinentu jsme věděli, ale co ve skutečnosti následovalo, nás i přesto překvapilo. Z hlíny a jílu uplácaná obydlí, nespočet donaha svlečených děcek motajících se mezi pobíhajícími vepříky a slepicemi, absolutní absence obchodů nebo něčeho podobného a chudoba všech obyvatel bez výjimky, bijící přímo do očí. Nikde ani troška zeleně, ani jediný stromek nebo keř, vše zlikvidováno pro tu nejzákladnější lidskou pořebu – uvařit si na ohni něco k snědku...
Jako "bílé tváře" jsme se nechtěně stali atrakcí všude, kudy jsme projížděli. Nikdo však na nás nemával, nikdo nezdravil, ba nikdo se při pohledu ani neusmál. Jen klidná bělma očí nás nespouštěla ani na okamžik z pohledu. Zmocnil se nás zvláštní pocit, který se změnil v nepříjenou předtuchu, když náš černý řidič přibrzdil a uprostřed domorodé vesnice zastavil u jakéhosi stavení před nímž stál hrozen lidí. Řidič vystoupil, stojící muži nás obklopili a my se jen po sobě podívali. V ten moment by se ani v jednom z nás krve nikdo nedořezal a to že ani jednomu z polonahých okolostojících černých mužů nechyběla u pasu zavěšená mačeta. V ten moment nám třem klesly nejen úsměvy, ale především ruce s namířenými foťáky. Chuť fotogrofat místní realitu a domorodé obyvatelstvo nás okamžitě přešla. Když už jsme se obávali nejhoršího, řidič na mě lámanou španělštinou začal něco pokřikovat. S nechápavým výrazem jsem si uvědomil, že mi vysvětluje, že jsme u benzínky a musíme natankovat. Přeložil jsem vše kamaradům, podívali jsme se tiše opět po sobě a v tu chvíli se hrozen poloslečených domorodců rozestoupil. Za nimi stály jakési bedny a na nich spouta umělohmotných láhví od Coca Coly, vody, oleje, naplněných však něčím úplně jiným. Ze dřevěného rozpadlého stavení chviličku na to vyšla “paní pumpařka”, vzala hadičku, jeden konec strčila do jedné z láhví, druhý do pusy, natáhla a tekoucí pramínek zastrčila do otevřené nádrže našeho vozidla. Na to pozvedla oči k nám a z upřeným pohledem do našich tváří vyplivla deci pohonné hmoty přímo před auto, aniž by z nás spustila svůj pohled. Druhou láhev již vyprázdnila do nádrže pomocí trychtýře, který někdo odkudsi přinesl. Po úspěšném “natankování” jsme se vydali vzhůru do vnitrozemí po cestách, které asfalt nikdy neviděly a asi ještě pár desítek let ani neuvidí. Občas jsme předjeli “vozidlo hromadné meziměstské dopravy”, což byly nákladní vozy uzpůsobené jen ke stání a s napříč zavěšenými tyčemi jako u nás v tramvajích, aby se cestující ve stoji měli čeho přidržovat a v silně se komíhajícím náklaďaku si neublížili. Sednout si totiž nebylo kam, to proto aby cestující nezabírali tolik místa na podlaze.
Po hodině značně nepohodlné jízdy se nám podařilo píchnout jednu z pneumatik. Řidič byl připraven vcelku dobře, protože rezervu vezl spolu s námi na korbě. Hever však už neměl. Přesto přibližně za hodinu problém vyřešil, to když nám pomohlo jediné projíždějící vozidlo, které kolem nás za celou tu dobu projelo. Když jsme pak po dalších dvou hodinkách hrozivé jízdy po prašných a děravých cestách konečně dorazili k místu, kde jsme na špici obrovského pohoří tušili to, za čím jsme se sem vlastně vydali: kamennou pevnost “La Citadelu”, cítili jsme všechny kosti v těle, a to jsme ani zdaleka netušili, co na nás ještě čeká…
V momentě kdy se nám podařlo zlézt z auta, obklopila nás neprodyšně nová horda naprosto černých Haiťanů a teprve po dlouhé debatě a hrsti rozdaných dolarů jsme se mohli vydat k vrcholu. A to s celou hordou za námi a s několika mezky vedle nás. Když jsme se po několika hodinách, při kilometrovém převýšení,v ykoupáni ve vlastním potu vyškrábali po stezce vedoucí někam nad naše hlavy až k samým hradbám, otevřel se před námi neskutečný pohled na celou pevnost. A my v tu chvíli věděli, stálo to za to…
Příště: část II.
