V čem to vlastně žijeme?

V poslední době zažíváme i na naše poměry nebývalou smršť vládní aktivity zaměřenou proti svobodnému lidskému jednání.

Jedna regulace střídá druhou, šéfové jednotlivých rezortů se holedbají, jak úspěšně řeší jeden problém za druhým. Ministr financí Andrej Babiš ve vládě prosadil elektronické špehování tržeb živnostníků, ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček prosadil zákaz kouření v soukromých hospodách a restauracích, ministr obrany Martin Stropnický vcelku úspěšně lobbuje za znovuobnovení povinných odvodů občanů do armády... A že podobných a ještě horších zákonů a vyhlášek mají naši vládní politici připraveny ve svých zásuvkách celé stohy, o tom si můžeme být jisti.

Jako by se vláda rozhodla v tomto funkčním období dokonat to, co minulé vlády jen tak opatrně nakousávaly: zničit zcela a úplně svobodu jednotlivce, svázat veškeré jeho konání desítkami a stovkami zákazů a příkazů, v nichž se nevyznají již dokonce ani sami zákonodárci, klást mu na každém kroku do cesty překážky. Je to logické: jednotlivec se chová nevypočitatelně, má mnohdy zvláštní a nepochopitelné cíle a přání, často diametricky odlišné od představ plánovačů a regulátorů, jak by měl správný občan žít svůj život.

Pro ně je totiž jednotlivec pouhou nepodstatnou složkou kolektivu, pouhým nástrojem, jenž má sloužit konečnému, vyššímu cíli: obecnému blahu, růstu ekonomiky, atd. Nemohou si dovolit ponechat jednotlivci volnost, která by mohla nabourat celkový plán. Nahlížejí-li na ekonomiku jako na excelovou tabulku, v níž všechna čísla přesně sedí a všechny součty se vždy rovnají, musejí do jejích políček nejprve vměstnat jednotlivce. Co na tom, že se takové snahy vždy v minulosti ukázaly jako marné a způsobující spíše bídu a úpadek, než prosperitu a řád. Regulátory vede slepá víra, že tentokrát se to již konečně povede a bude "líp". Komu? Nikoliv jednotlivcům, ale kolektivu.

Každá nově zavedená regulace, každá nově uvalená daň donutí určitý počet podnikatelů zavřít krám. A určitému počtu zájemců o podnikání, kteří by jinak mohli být velice úspěšní, před jejich snem zabouchnou dveře. Zároveň se však etabluje nová podnikatelská třída: ti, kteří se státními zásahy již počítají, díky svému napojení na ty správné kruhy se na ně důkladně připraví, nebo s nimi dokonce kalkulují. Zatímco pro běžné podnikatele bylo hlavním cílem vycházet vstříc zákazníkům, nová podnikatelská třída, pevně napojená na stát, si za svůj cíl klade vyhovovat politikům.

Nemůžete si dovolit komplikovat svoje podnikáním elektronickou evidencí tržeb? Zeje vaše hospoda prázdnotou poté, co stát vašim štamgastům zakázal zapálit si u piva cigaretu? Musíte zavřít dobře fungující a proslavenou rodinnou likérku, protože stát vám předepsal milionovou kauci jako záruku "kvality a nezávadnosti provozu"? Podávají si u vás dveře nejrůznější inspekce a kontroly, s úmyslem konečně jednou najít banální přestupek proti jakékoliv nesmyslné vyhlášce a uvalit na vás likvidační pokutu? Nemějte strach: vaše živnost zcela jistě nahradí ti správné podnikatelé, kteří budou lépe naplňovat přání regulátorů. A zda budou spokojeni i zákazníci? Ále, komu na nich záleží?

Je načase si jednou konečně otevřeně říct, jak se nazývá politický a ekonomický systém, v němž sice podniky zůstávají formálně v rukou soukromých majitelů, ale jejich činnost je ve skutečnosti řízena státními plánovači za účelem dosahování nikoliv zisku, ale státem stanovených cílů. I přestože si pod tímto slovem většina lidí představí něco poněkud jiného, pro takový systém existuje jen jediný správný název: fašismus, a ti, kteří takový systém se vší vehemencí prosazují, nejsou nic jiného, než fašisté. Nazývejme je tak.