Kudy chodím, tudy sleduju. Kočky živé, obrázky koček a kočičí chlupy na oděvech spoluobčanů, kočičí bižu, nastříkané graffiti kočky v autobusových zastávkách a v železničních tunelech, kočky v reklamách a na plakátech, na přebalech časopisů, v televizních pořadech a v názvosloví všemožných odvětví a věd. Mám to v popisu práce a ukrutně mě to baví.
Na schodech v Paříži...Petra Žallmannová
Kočky jsou přítomny i v hovorech spoluobčanů, které naprosto nepokrytě poslouchám v hromadných dopravních prostředcích. Natahuji uši přes celou šalinu, abych si poslechla analýzu vztahu sousedova kocoura s krysaříkem ze třetího patra („No jasně, že ho drápnul do čenichu!“) nebo návod na dokonalé BARFování („Nejdůležitější jsou ty krvavé cáry z jatek, Marie!“). Přesedávám si ve vlaku do kupé, kam právě vstoupila slečna s přepravkou. Můj kočko-sonar se okamžitě rozpípá, přivane-li ke mně vítr útržky vzdálených konverzací obsahující slova kočka, mňoukat, tlapka, prevít... roztrhal závěs – a já se prodírám davem na zastávkách a perónech, posunuji židličky v čekárnách a takticky přenáším balíky ve frontách na poštách.
Jeden takový telefonát jsem vyslechla dnes ráno. Mladý, pohledný, v drahém obleku líčil někomu na druhé straně pomyslného drátu všemožné nástrahy chovu nahatých koček. Popisoval nákup oblečků a jelenice na leštění bezsrstého pupíku, hlasitost mňoukání a péči o drápiska. Div jsem nepřepadla ze sedačky, jak jsem se vrtěla, abych všechno slyšela.Vycházím z principu, že kdyby to bylo tajné, nebyl by rozhovor probíhal v nacpané šalině. Je to jako rádio, jen člověk slyší pouze moderátora.
Pokradmu jsem zalovila v peněžence a připravila se k útoku. Ve chvíli, kdy se mladík, s telefonem stále přilepeným k uchu, jal vystupovat, tasila jsem vizitku s nápisem ČESKÁ KOČKA a se zářivým úsměvem jsem mu ji vrazila do ruky. Překvapeně pohlédl na vizitku, na mě, na vizitku, na mě, na vizitku... opětoval úsměv a já jsem na něj zcela bezděčně zamávala. Mladík byl proudem vystupujících pozpátku vynesen z tramvaje a já jsem si uvědomila, že se samolibě šklebím nad tím zvládnutým marketingovým tahem.
Proč na mě ale všichni tak hledí? Lidé v okruhu dvou metrů na mě nevěřícně zírali s výrazem přetékajícím despektem a zhnusením. Tak takhle to ty prostitutky dělají! A v pravé poledne, no to je nehoráznost!
