Ponunat kočičku!

Taky máte doma neviditelnou kočku? Pokud na sebe chce kočka upoutat pozornost, zná tisíc způsobů, jak toho dosáhnout. Kočky sekají, shazují, skáčou, mňoukají a kvílí. Chtějí se zviditelnit a je jim jedno, jestli nám způsobí krvavý šrám na nose nebo rodinný rozvrat.

Zdroj: Internet

Jsou ovšem i momenty, kdy začínáme pochybovat o svém zdravém rozumu a s hlavou v dlaních přemítáme, jestli vůbec nějakou kočku vlastníme a jestli ty závěje chlupů a plyšové myši náhodou nepozorovaně nepřinesl potměšilý soused.

Momenty NKZ (náhlých kočičích zmizení) přicházejí v ty nejméně vhodné okamžiky. Většinou se podaří kočku zase zhmotnit a vrátit do současnosti zaštěrcháním krabicí s granulemi, ale vzpomínám si i na situaci, kdy z nepochopitelného důvodu tato metoda nefungovala. Odjížděla jsem na letiště a nebyla jsem s to najít kocoura. Prohledala jsem celý byt, odvoz troubil, po zádech se mi lil pot. Nic.

Hodila jsem sousedce do schránky klíče se vzkazem, jestli by vpustila večer z terasy Kocoura. Byla jsem přesvědčená, že zcela jistě prchnul na střechu. Večer jsem dostala SMSku s popisem velice ospalého Kocoura nalezeného na gauči v obýváku. Kde proboha byl, vždyť jsem se dívala všude!? Moje švagrová vyvinula teorii, že kočky mají zvláštní chameleonózní gen a že Kocour byl zcela jistě ukryt v kuchyňské skříňce a tvářil se jako hrnek na kafe.

Důvod Kocouřího zmizení mi pak zpětně došel. Těsně před odjezdem byly na návštěvě děti. Jev se totiž od té doby opakuje naprosto pravidelně, a to pokaždé, když vstoupí malí lidé. Děti k nám na návštěvu chodí zpravidla proto, že chtějí vidět kočičku. Vřítí se dovnitř a začnou okupovat prostor s nenuceností vlastní pouze tvorkům nezatíženým společenskými zvyklostmi. Třískají dveřmi, dupou, pištivými hlásky skandují „ko-čič-ka-ko-čič-ka“ a ve chvíli, kdy uvidí mizející ocásek, vystřelí za ním s napřaženými pracičkami v touze „ponunat kočičku“. Netvrdím, že podobné touhy a žádosti o vylovení kočky z útrob skříně nemají často i dospělé návštěvy, ale děti jsou mnohem vytrvalejší a mnohem neposednější, a proto mnohem méně úspěšné. Čím jsou nadšenější a jejich touha po hebkém kožíšku silnější, tím hlouběji se Kocour zavrtává do hlubin Země.

„Ty vaše kočky nemají děti moc rády, co?“ ptají se napůl pobaveně a napůl uraženě přítomné matky a já si v duchu říkám:

 „Představ si, drahá, že žiješ klidný, pohodový život, kde pečená kuřata doslova lítají do huby, kde se ti pravidelně a zdarma starají o manikůru a kde máš v každé místnosti několik měkoučkých postelí, v nichž můžeš setrvat libovolně dlouho v libovolnou denní či noční dobu. A do tohoto dokonalého sci-fi světa najednou vtrhne něco, co je třikrát větší než ty, ale na rozdíl od běžných dvounožců, létá nízko a zírá ti zpříma do očí, natahuje k tobě své holé tlapičky a neustále trylkuje velice vysokým hlasem. Všechny tyto projevy znamenají ve tvém jinodruhovém světě jediné. Útok. Takže co uděláš, ať to příště uslyšíš před barákem. Zmizíš. Ztratíš se. Prostoupíš zrcadlem do jiné reality. Budeš předstírat, že jsi stará beranice. Cokoliv, jen abys zamezila kontaktu. A jestli si myslíš, že tvoje děti jsou tak strašně roztomilé, že to musí pochopit i ta pitomá kočka, pak věz, že ona tu polomrtvou ještěrku, kterou ti s láskou strčí do bačkory u postele taky považuje za roztomilý dárek.“

Ale ve skutečnosti se jen usměju a odvětím. „No moc ne. To víš, jsou to kočky.“ 

Takže, milé děti. Kdo chce vidět idiota, musí do ředitelny. Kdo chce vidět zlaté prase, nesmí ujídat vanilkové rohlíčky. A kdo chce vidět Kocoura, musí sedět, jako pěna.