Omyly ve výchově aneb jak se nenechat sežrat

V poslední době se vynořilo několik zpráv o tom, že tygr v cirkuse sežral krotitele. No diví se tomu tygrovi někdo? Já si teda myslím, že dráždit hada bosou nohou je nic, proti dráždění kočky čímkoliv. Představte si, že donutíte kočku, aby seděla na židličce, běháte kolem ní a práskáte bičem. No to přece nikdo normální nemůže dělat. Vlastně může, ale ať se pak nediví, že po něm čičinka hrábne tlapiskem a nepustí, i když ji mlátí přes hlavu kovovou židlí. 

Původně jsem se k němu do výběhu měla jít podívat. Ale prý tam byl přede mnou nějaký novinář... a dostal facku.Petra Žallmannová

Fyzické násilí bývalo nedílnou součástí mého vztahu s Kočkou... a podotýkám, že nebylo pácháno na Kočce. Taktně o té době mlčíme a předstíráme, že krvavé zážitky jsou kostlivci zavření ve skříni na deset západů. 

Mohla jsem si za to ale sama. Nebrala jsem v potaz genetickou výbavu své Kočky. Zcela jsem pominula fakt, že na její rodiče lidská ruka asi nikdy nesáhla, a tudíž ani ona nebude nadšeně skákat na klín. Měla jsem zcela pomýlený pocit, že všem kočkám dělá náramně dobře, když je k sobě tiskneme a vesele je drbeme na břiše. To, že kotě syčelo, prskalo a kousalo do mě urputně svými mléčnými zoubky, jsem považovala za hru a vesele jsem se tomu smála. Nedocházelo mi, že láska v kočičím pojetí často znamená „hlavně na mě nešahej“.

Pak se z kotěte hodně rychle stala Kočka. „Budliky budliky na holý pupiky, pošimráme kočičku na bříšku!“ se šmahem změnilo v opakovaně prokousnutý palec, který vždy, jako zázrakem, napuchnul do velikosti palce pohádkové přadleny, tety Šlapalíny. Miloučké objímání ruky bílými tlapičkami a legrační rytmické hrabkání zadními nožkami se přes noc změnilo v Eddieho Krugera na kole, který za sebou zanechával krvavé třásně vlajícího masa.

Moje kamarádka Kristina tehdy překřtila Kočku na „Krakenu“, protože roztomilé zvířátko překvapovalo všechny návštěvy prudkými výjezdy zpod nábytku a krvelačně útočilo na obnažené kotníky s vehemencí, s níž pustošil antické Řecko nestvůrný kraken.

Nejhůř dopadl můj cizokrajný kolega Raúl, který u mě po jednom firemním večírku zcela počestně nocoval a jehož pásek u pyžamových kalhot měl poněkud dlouhé konce, které bimbaly u rozkroku. Tohoto módního prvku bych si nebyla všimla, nebýt důrazného upozornění Kočky Krakeny, která se ráno vyřítila zpod gauče a na pohupující se šňůrku zaútočila tasenými mačetami. Raúl zavyl. Oba jsme přišli pozdě do práce, mně v lékárničce nezbyla žádná vata a Raúl chodil po zbytek dne v lehkém předklonu a při usedání bolestně sykal.

Pravdu o původu fyzického násilí mi vyjevil můj bratr: „A ty se té Kočce divíš? Má čtyři kila a v hlavě software na tygra. Jak se jí s tím asi tak má žít?!“ Začala jsem podle toho s Kočkou jednat. Úcta k tygrovi v kočičí hlavě přinesla své ovoce. Po několika letech si Kočka poprvé přišla SAMA sednout na klín.  

Respect the tiger!