Nesvrbí vás?

V minulém blogu jsme se bavili o tom, že Kocour prchnul. Večer strávený v divočině naší zahrady měl zajímavé následky. Co venku viděl a koho tam potkal, to se mohu jen dohadovat. Možná narazil na jednoho ze starých známých kocourů-vetřelců. Podle pravidelných hovínkových pyramid za buxusem, pod pivoňkou, u levandule a na výjezdu z garáže je totiž zřejmé, že chlupatci ze sousedství zrušili objížďku, kterou v létě vyhlásily naše kočky. 

Hmm, vypadá to na blechu.Zdroj: Internet

Nebo za tím mohl být jeden z macatých ježků, kteří se k nám přistěhovali a teď vesele dupou po zahradě a zabývají se nažužláváním našich krásných červených jablek. (Stále tajně věřím v tu strašnou blbost, že jednou uvidím, jak si nesou jablko na bodlinách.) Předpokládám, že až se v zimě dostaneme k odstranění prken a trámů ze dvora, odhalíme vespod velký ježčí hotel s ospalou recepční u vchodu.

Dva dny po Kocourově úniku jsem si udělala kafe a chystala jsem se vrhnout na odpolední dávku lejster, když si Kočka přišla sednout na klín. Vzhledem k tomu, že mě touto poctou častuje jen opravdu zřídka, zapnula jsem v hlavě pomyslný Out-of-office a drbala jsem Kočku pod krkem.

Kočka spokojeně mrčela a tu jsem si všimla, že má v kožichu na zádech nějaké smetí. „Za kterou almarou jsi zase vymetala?“ říkala jsem si v duchu a prohrábla jsem bílé chlupy. „No toto ale nevypadá jako špína... safra...“ V nastupující panice jsem drapla Kočku pod paži, vytáhla z kapsy papírový kapesník, namočila ho a vzpouzející se Kočce s ním rychle vytřela inkriminované místo. Malé černé tečky se na papíře pomaličku rozpíjely do červených pavoučků. „Do háje. Máme blechy.“

Hned mi bylo jasné, odkud vítr fouká. Chytla jsem Kocoura mezi kolena a projela prstem proti srsti. V huňatém kožichu se na jeho modré aristokratické kůži rozběhlo do stran několik producentů černých teček. Ještě jedno kontrolní prohrábnutí a nervózní cizopasné poskočení potvrdilo s jistotou, že máme, co se týče domácí zvěře, značný nadstav. Kocour byl nemilosrdně internován ve sprchovém koutě, Kočka v kuchyni a já jsem vystřelila ze dveří, abych zakoupila odblešovadlo.

Když jsem se vrátila, bylo mi jasné, že se situace maličko zkomplikovala. V době mé nepřítomnosti dorazila návštěva. V kuchyni seděl H s rodiči. Dveře z kuchyně byly dokořán a Kočka trůnila v naší posteli. Z koupelny se ozývaly kvílivé skřeky a tupé nárazy. Aspoň Kocour nebyl vypuštěn. Otřásla jsem se, když jsem si představila družného Kocoura, jak se svým pohyblivým kožichem pobíhá na stole mezi kremrolemi a hrnečky s kávou, sedá si návštěvě na klín a leze jí do tašky. Musela jsem se rychle rozhodnout, jestli se chovat jakoby nic a nechat skákavce, aby pokračovali v zamořování, nebo vyhlásit technickou přestávku probíhající návštěvy a kočky odblešit. Zvolila jsem druhou možnost.

Velice, ale opravdu velice obdivuji maminku H, která ani nehnula brvou, i když je mi jasné, že měla chuť popadnout svou krásnou vínovou kabelku a vystřelit ze dveří. Velice, ale opravdu velice děkuji tatínkovi H, který pohotově přispěchal s citátem „to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou“ – značně tím uvolnil atmosféru. Neměla jsem mu to srdce říct, že v případě blech kočičích to není pravda. Dobře si pamatuji, jak jsem v průběhu své útulkové stáže na Maltě chytala po večerech blechy pod peřinou.

Bleší kalamitu se nám úspěšně podařilo zažehnat a všechny mrtvé parazítky jsem velice nepietně vymetla ze dveří. Jedinou vzpomínkou na toto vzrušující odpoledne je vytrhané silikonové těsnění ve sprchovém koutě a nová Kocourova přezdívka. H přicházející domů vesele dlachní předoucího chlupatce, cvrnká ho do ocásku a žoviálně volá: Jak se dneska máš, ty náš všiváku?