Máme doma foxteriéra aneb válečný stav

Opět u nás bydlí foxteriér. Jen dočasně, takže je to spíš exteriér. Naše rodinná výstavní slečna, co teď voní pánům psům, nemůže setrvávat se svým welsh corgím souputníkem, protože by produkovali malé drátosrsté lišáky.

Kocour se schovává za KočkuPetra Žallmannová

Dřív to nebýval problém, kočky se mohly před Collinkou producírovat a nic jim nehrozilo. Ale tahle roztomilá „dášenka“ už není pes ledajaký, je to pes cvičený. Díky svým právoplatným pánečkům si neustále zvyšuje mysliveckou erudici a učí se stále novým způsobům, jak skolit běžící chlupatý terč.

Původní plán byl neprotínat rajóny a oddělit chlupaté tvory absolutně. A protože kočky už obsadily přízemí, dostala Collinka k užívání pokojík v patře. S vlastním gaučem, podotýkám.

Pes je ovšem tvor velmi společenský, a tak Collinku detašovaná hárací chýše neuspokojila a toužila po vstupu do naší pracovny. Celý první den po příjezdu seděla na parapetu svého vystrkova a stěžovala si přes zavřené okno kavkazákovi, co bydlí na druhé straně ulice.

Neměla jsem srdce, žaludek, ani jiný orgán, na to, abych ji tam, v mezidobí mezi pravidelnými vycházkami, nechávala. Ale jak to jen udělat, aby nikdo nikoho nesnědl, nikdo nikomu nevyškrábl oko a nikdo nenačural pod stůl? A tak jsem se rozhodla, že zkusím psa propašovat do pracovny v době, kdy kočky spí.

Začalo to velice nadějně. Collinka zamířila ke kočičímu žrádlu, ale zklamaní, že se jí do kočičího krmítka nepodařilo dostat bylo tak velké, že zahanbeně usnula v křesle. Celé odpoledne probíhala mezidruhová idyla. Ale kolem páté se věci začaly dít a mírový stav pominul.

Nejprve se probudil Kocour v přepravce na skříni. Vylezl ven, slastně se protáhnul, rozlepil oči... a v tu ránu zajel zpět do přepravky. Bleskurychle se zabarikádoval a za polštářem jeho vykulená očiska vyvolávala iluzi sovy.  

Pak se probudila Kočka. Seděla na svém klavírním polštáři a hodnotila situaci. Bylo mi jasné, že v hlavě propočítává složité rovnice úměry rychlosti psa a rychlosti kočky, s ohledem na hlasitost doskoku, vzdálenost ke žrádlu, tlak, teplotu a rosný bod. Nakonec se s břichem až na zem, rozhodla proplížit kolem zdi.

Collina se vymrštila, jako by dostala žihadlo. Jak ji ten neslyšný pohyb zamořeným územím dokázal vzbudit, to netuším, ale útok byl okamžitý. Kočka naštěstí dosáhla hlavního stanu s předstihem a ve chvíli, kdy jsem zalehla zmítajícího se štěkavce, seděla už dávno na okně a zlostně mrskala ocasem, naježeným jako štětka na mytí demižónů. 

Tak takhle ne. Druhý den jsem zkusila stejnou denní dobu, ale spící Collinku jsem pro jistotu přivázala k šicímu stroji. Na kočky to ovšem dojem neudělalo. Kocour setrval v zákopu a Kočka strategicky zaujala místo vedle polní kuchyně.

V půli odpoledne jsem šla se psem ven. Konečně! Kočka, které ze samého vartování vyschlo v ústech, si nechala pustit vodu ve dřezu a pila a pila.

Když jsem měla po návratu z vycházky Collinku v kravatě a balancovala jsem s ní na okraji umyvadla, abych jí umyla tlapky, ozval se z kuchyně za rohem známý zvuk mohutného žaludečního pumpování. Nedoběhla jsem včas. Při následném ohledání místa činu vyšlo najevo, že všechna ta spěšně vypitá voda už stihla vsáknout do gauče. Skvrna na světlém čalounění velikostí směle konkurovala Tichému oceánu na nástěnné mapě Světa. Dokonce nechyběly ani ostrovy a ostrůvky částečně natrávených granulí. Spotřebovala jsem celou roli papírových ručníků, než se mi tu záplavu podařilo vysát.

A tak můj pokus sloučit neslučitelné selhal. Museli jsme udělat kompromis. Kočky uhájily hranice teritoria a já jsem zařadila do svého denního programu trojnásobné množství psích procházek.

Jedno velmi překvapivé pozitivum ovšem tenhle test měl. Sblížení koček, které jinak, s izraelsko-palestinskou pravidelností, vyhlašují válku jedna druhé. Vždy, když se na chodbě ozve veselý štěkot, jsou koti v pozoru. Kočka se vztyčí na své sametové baště... a Kocour? Kocour běží, seč mu síly stačí, aby se schoval. Aby se schoval za Kočku!