Funím a chroptím. Přes ucpaný nos ani jinak dýchat nejde. Na hlavě mám flísovou čapku a uvažuju, jestli se mi chce na záchod už tak strašně, že se budu muset skulit z postele nebo jestli to ještě chvilku vydržím. H uvařil geniální oběd, ale vlastně ani nevím, jak chutnal, všechno se mi v puse převaluje jako kus kartónové krabice s přílohou buničité vaty. Číst nemůžu déle než 10 minut, řádky tančí a mě bolí od držení knihy ruce. Televizi ani nezapínám, ta děsivá skříňka s trubadůry by mi svým vřeštěním a blikáním vypálila díru do mozku. A tak jen tak rozmlženě koukám. Na vedlejší peřině spí Kočka. Marodí se mnou už pátý den, stejně jako Kocour. Rozdělili si bez řečí funkce.
Kočičí jógaZdroj: Internet
Kocour se stará o mé fyzické blaho a pod peřinou se přemisťuje přesně tam, kde je ho nejvíc potřeba. „Máš ledvinový pás?“ telefonují starostlivě rodiče. „Mám Kocoura.“ krákorám. Kocour je živým důkazem toho, že není nutné kožešinové tvory zabíjet, aby se jimi mohl člověk zahřívat. Když ležím na zádech, mám Kocoura na hrudi. Když ležím na boku, přivine se ke mně zepředu nebo zezadu. Na břiše neležím vůbec, to bych se udusila. Pokud se v noci moc melu, vyleze Kocour na peřinu a v nohách ji celou zavalí, aby mi při odkryvu netáhlo na paty. Kocour pečuje vzorně – kromě toho, že hojivě přede a že působí výhřevně, olízal mi ráno obě oči, abych je snad nezapomněla otevřít. Dneska jsem začala jíst antibiotika. Předpokládám, že jakmile přijde čas na další tabletu Kocour zamňouká.
Zatímco se Kocour stará o urychlení léčby mého skomírajícího fyzického těla, stará se Kočka o zdraví mé duše a o vzdělávání stran prevence. Leží na peřině, pod kterou si večer vleze H (s výkřiky „Zmiz, Kočko! Chlupy, samé chlupy!“) a mhourá na mě přivřenými víčky. Sleduji, jak se protahuje a tu část těla, která se jí zrovna mihne před nosem polapí a začne ji mlaskavě čistit. Dává si záležet na každém chlupu. Tam, kde je potřeba přitvrdit, zapojí jemné chlupočistné zoubky. Srst popotahuje a pročesává, pak jazykovým kartáčem uhlazuje. Roztahuje prsty od sebe a s poživačnou pečlivostí mydlí jazykem všechny záhyby. Zuby čapne každý drápek zvlášť a odstraňuje uvolněné šupinky. Zatáhne ostří, nasliní tlapku a šup s ní do ucha, za ucho, přes oko, na čumák. Hodí si nohu za krk, naškrobí stehna ze všech stran.
Myje se a masíruje. Systematicky a důkladně. Bez spěšných pohledů na hodinky. Bez afektovaných výkřiků „Dneska nestihnu konec ocásku a ani nemluvím o tom, že záda neviděla můj jazyk už tři dny!“. Občas usilovnou činnost přeruší a na chvilku si dáchne, protáhne se, zívne. A pak se zase vrací k údržbě. Ví, že se stará o sebe. A to je to nejdůležitější, co může dělat. Na ničem jiném tak nezáleží. Pokud bude péči a odpočinek flinkat, půjde to s ní z kopce. Dělá to denně už deset let. Se stejnou precizností a nadšeným zápalem.
Když hvízdavě kašlu, Kočka táhle a procítěně mňouká. Jako by mi s varovně vztyčeným uchem připomínala, že „to mám z toho“. Unaveně se hroutím do polštáře a sleduju, jak Kočka soustředěně cvičí jógu v paprscích odpoledního slunce, jak mi předvádí své dokonalé tělo, kdykoliv připravené vystřelit za první jarní mouchou.
Trochu se stydím, že mi takové věci musí Kočka připomínat. Ne, že bych se nemyla, ale sprcha sama o sobě člověka moc nevytrhne, preventivní starost o trouchnivějící tělní šlupku, důkladný odpočinek a pravidelné protahování by v mém případě zasloužilo větší pozornost. To, že je krásná i přesto, že jí chybí pár zubů a jednu nožičku má kapánek do vinglu, to Kočka ví. Krása jí starost nedělá. Jde o údržbu. Kočka nespoléhá na státní důchod. To víte, co kdyby se poměry změnily a ona musela na stará kolena začít chodit na myšáky. To by bez celoživotního tréningu tu fyzičku jen těžko doháněla.
