Kocour u fotografa

Mnoho lidí kladně komentuje mé profilové foto s Kocourem. Když se však podíváte pozorněji, vyčtete v Kocourově obličeji výraz, který by se dal přirovnat k výstražnému bimbání železničního přejezdu. A to, co si mnozí mylně interpretují jako „úsměv“ v mé tváři, jsou ve skutečnosti bolestí zaťaté zuby – triko se mi lepilo potem na čerstvé dráso-šrámy. 

KocourPetra Žallmannová

Vezmu to od začátku. Jako každý podnikatel vím, že prezentace je polovinou úspěchu, a tak loni vyvstala nutnost nechat si vyrobit nové pracovní foto. Poptala jsem se známých, objednala schůzku a začala se děsit. Paní fotografka byla sice nadšená, že se bude fotit i Kocour, ona prý sama kočku má a už se na nás těší, ale já fotografování nesnáším.

Také jsem se cítila velmi provinile, že chci nebohého Kocoura vláčet někam do ateliéru a vystavovat ho všemožným blikavým stresům. Vypracovala jsem podrobný návod na minimalizaci stresu z nového prostředí, který jsem hodlala paní fotografce přednést a přesvědčila jsem sama sebe, že všechno bude v klidu, v pohodě a bez stresu.

V inkriminovaný den jsem si umyla vlasy (něco fotografy zcela zapovězeného) a vydala se ucpaným Brnem na popraviště. Málem jsem způsobila několik havárií, protože jsem střídavě uklidňovala spícího Kocoura (sebe) a vystrkovala hlavu z okénka, abych usušila mokré háro.  

Začalo to poměrně klidně. Paní asistentka nadšeně štěbetala a nanášela mi na obličej make-up zednickou lžící. Aspoň, že Kocour v bedně na skříni byl v pohodě – slyšela jsem, jak tiše chrápe. Když jsem dostala zrcátko a konstatovala, že vypadám o deset let starší, byla jsem ubezpečena, že vypadám přesně tak, jak bych měla a byli jsme s Kocourem vstrčeni do velikého ateliéru plného všemožných oděvů, klobouků, obrazů, džbánů, šlapacích autíček a jiných roztodivných rekvizit.

Paní fotografka z nás byla celá pryč. Když máme to léto, tak bude první foto jen v lehounkých šatičkách. Prý si mám Kocoura ležérně hodit přes rameno a otočit se k foťáku zády. Dala jsem si Kocoura přes rameno.

Když tu vstoupila otevřeným oknem do ateliéru moucha. Velká, tlustá masařka. Cítila jsem, jak Kocour ztuhnul. Vykulil oči, zatočil hlavou, zacvakal zuby, vyrazil ze sebe typické lovecké mňa-mňa-mňa a zaťal celý svůj arzenál do mých zad a ramene a odrazil se.

Fotografování bylo na půl hodiny přerušeno. Věšely jsme zpátky obrazy, sbíraly poražené věšáky a s hraným klidem hovořily o tom, kolik bude stát nové béžové pozadí, které na nás mrkalo čtyřmi zbrusu novými paralelními trhlinami.

Kocour se vrátil, švihal ocasem a tvářil se sebevědomě. Oblékla jsem si, s jistými obtížemi, triko, polapila samolibého chlupatce a doufala, že jsme již vyčerpali všechno vzrušení, které nám poťouchlý osud ten den nachystal. Nebylo tomu tak.

Sotva se paní fotografka konsolidovala a párkrát zmáčkla spoušť, přišla do ateliéru její dcera. „Nebudu rušit,“ špitla. Zapomněla opomenout, že s ní vstoupil i malý pejsek. Malý. Tak malý, že jsme si ho zprvu nevšimly. Ale Kocour si všimnul. Karty se obrátily. Najednou neprchala masařka. Tentokrát nešlo o ladné lovecké skoky a leopardí eleganci, neviděly jsme jiskru v oku šelmy a chladnokrevně vyceněné tesáky. Viděly jsme... vlastně jsme neviděly. Kocour zmizel. Moje profilová fotografie je poslední, která byla pořízená.

Nejprve jsme hledaly. Prohrabaly jsme všechny truhlice a skříně plné péřových boa a dětských kostýmů, podívaly se za krabice, odsunuly ode zdí stoly. Nakoukly jsme do šlapacího autíčka, do každé vázy, prostě všude. Ale Kocour nebyl. Požádala jsem, abych mohla zůstat v ateliéru sama. Odešly. Vzala jsem si smeták a vyplnila jsem 50 minutové čekání úklidem chlupů, které vířily prostorem. Nakonec se Kocour objevil. Odkud, to se už nikdy nedozvím. Jen se protáhnul, jako by chtěl říct: Óóó to jsem si krásně pospal. A ležérním krokem vlezl do přepravky. A tak jsme šli domů.

Už nikdy nebudu brát žádnou kočku k fotografovi. Chudák kočka. A chudák fotograf. A chudák každý další klient, který si sedne na gauč v ateliéru a na zadek se mu přilepí neodstranitelné chlupy mého Kocoura.