Kocour hoří

Tuhle jsme byli s H na velké oslavě narozenin. Bylo tam tolik lidí, že ani vlastně nevím, kdo z nich byl oslavencem. Díky tomu, že řidičský los padl na mě a že jsem se rozhodla ochutnat všechny místní sladkosti, seznámila jsem se mezi dezertem č. 17 (6 věnečků se šlehačkou) a dezertem č. 18 (5 ovocných košíčků se žlutým třeso-želé) s hasičem. Kula jsem železo, dokud bylo žhavé a jala jsem se zpovídat hasiče stran záchrany koček.

Ach ti hasiči...Zdroj: FB - Real Men Are Kind to Animals

Chvíli mi trvalo ho přesvědčit, že si z něj nedělám legraci, když chci vědět, jak taková chlupatá mise probíhá. Nakonec mi však barvitě popsal, jak pro kočku vyleze na strom, ‘takhle ji drapsnu a sevřou do náručí’ a rychle s ní po žebříku dolů. „A nepoškrábe vás?“ „Ale jóóó! Poškrábe. Hlavně, když sedí až na konci větve a já se k ní natahuju a celé se to houpe.“ „A ke kolika kočkám takhle jezdíte?“ „No několik jich do měsíce bude.“

Tohle mě opravdu zaráží. Považuji Kočku za tvora velice opatrného a inteligentní. Ale příběhů o tom, jak někam vyleze a nemůže dolů, je pořád plno. Zajímalo by mě, kolik koček dělá takovou chybu opakovaně.

Moje Kočka se v mládí dostala do několika prekérních situací a zdá se, že se krizovým vývojem dokázala poučit. Například, když vyskočila z knihovničky na dveře, po nichž pak po vzoru provazochodců dorazila až k pantu u zdi a dlouho se jí zadek přehupoval ze strany na stranu, než vymyslela ladný kladinový obrat o 180°. Teď tento prostocvik používá naprosto běžně a u návštěv tím vyvolává výbuchy nadšení. Při jiné příležitosti zjistila, že vyskakovat na rozpálenou plotýnku není úplně dokonalý nápad, přestože to tam nahoře v hrnci tak pěkně voní.

Na druhé straně je tu ovšem Kocour, který má jiné přednosti, než dobrou paměť. Když jsem nechala do obýváku instalovat novou knihovnu, vznikla v rohu, kde jednotlivé komíny polic nedoléhaly až ke zdi, dva metry hluboká šachta. Když do ní Kocour spadl poprvé, velice jsem ho litovala a nadávala si. Když jsem však už potřetí nechávala knihovnu odšroubovat od zdi, abych mohla mňoukajícího vypustit, honilo se mi hlavou něco o nepoučitelných tragédech. (Nakonec můj bratr vyrobil důmyslný špunt, který vstup do hladomorny jednou provždy zapečetil.) A ani sporákové katastrofy nebyl Kocour ušetřen. On si však, na rozdíl od Kočky, nepopálil tlapky.

Přišel se podívat, co to krájím. Nakláněl se a natahoval tak nepozorně, že mu od plynového hořáku chytil ocas. Strašlivě jsem se vyděsila. Nevzplál jasným plamenem, ale jen drobně zajiskřil... a strašlivě zasmrděl. Nejpozoruhodnější na tom je, že si Kocour zprvu ničeho nevšimnul a dál se natahoval. S výkřikem jsem ho popadla, hodila do dřezu a okamžitě na něj pustila vodu. Odrhla jsme spálené chlupy a ocásek vypadal jako nový. Žádná spálenina ani lysina. Jen ten smrad. Strašný smrad, jako když vám v létě u ohně chytne obočí nebo se utaví kus nehtu od zapalovače.  Kocour se pak po zbytek dne zamyšleně rozhlížel a zkoumavě točil nosem. Ano, to smrdíš ty, Kocoure. Neuplynul ani týden a situace se opakovala. A zase si ničeho nevšimnul a zase jsme museli mohutně větrat.

Shodou okolností jsem včera četla článek o kočičí paměti. Prý si kočky nepamatují déle, než deset minut. Tak s tímhle fakt nesouhlasím. Některé kočky si rozhodně déle, než deset minut, pamatují. Některé rozhodně ano.