„Jak si může kočka zlomit nohu?“ – s tímto dotazem se v posledním týdnu setkávám překvapivě často. Normálně. Je sobota večer. Kočka si jen tak sedí na okně, pak se rozhodne, že okno opustí. Seskočí... a on tam stojí květináč s klívií. Tři nohy a tělo pokračují dál, ale jedna noha se rozhodne zůstat mezi terakotou a keramickým obalem.
„Hele, Kočka nějak kulhá,“ upozorňuje H. „A je rozflákaný květináč v obyváku,“ dodává vzápětí s vykřičníkem v hlase. Kočka vskutku kulhá. Jak by taky ne, když má nohu do vinglu. Následuje horečnaté hledání na internetu a telefonáty mnoha doporučeným i nedoporučeným veterinářům Moravskoslezského kraje, z nichž někteří jsou právě v Chorvatsku, jiní grilují nebo slaňují, ale žádný z nich nemá v ordinaci RTG.
Nakonec se zadaří, Kočka putuje do přepravky, přepravka do auta a auto do Nového Jičína. Kočka se tváří jako bůh pomsty a zatímco čekáme, až zabere sedace, pomáhám se znehybněním 50kg pesana s rybářským háčkem v nose.
Jedu se zmámenou Kočkou domů a hlavou se mi honí pochmurné myšlenky. V pondělí bude operace. Po operaci si Kočka okamžitě serve obvaz i stehy a pofrčíme zpátky na veterinu. Doma sedám k počítači a objednávám nafukovací límec. Dát jí na hlavu klasický kornout si nedovolím, Kočku by trefil šlak.
V neděli Kočka dovláčí nohu ke granulím. Zrušila jsem dvoupatrové krmítko a instalovala přepravku na vejce – hlavu namáhej, ale tělo šetři. Kočka přepadává na jednu stranu a bolestně mňančí. Dobrovolně se vrací do přepravky. Nebohá. Zapíchnu do zásuvky Feliway. Otvírám konzervu kuře se sýrem. Instaluju fontánku – teď se ze dřezu nějakou dobu nenapiješ.
Pondělí ráno. Kočka je na lačno, já jsem na lačno. Jedeme do Jičína a mně se točí hlava jako na řetízkáči. Jsem odhodlaná požádat pana doktora, abych mohla u operace být, ale bojím se, že to v půlce šroubování kostí psychicky nezvládnu, zabořím jí obličej do kožichu, budu štkát a volat „ty moje chuďátko“. Pan doktor už je tam a žádá další RTG. Ovíjím Kočku ručníkem a tentokrát fotografujeme bez sedace. Sobotní prskavka a kousavka je pryč a pan doktor nabývá dojmu, že je to hodná kočka, která „by si ten obvaz strhnout nemusela“. Pochybovačně vrtím hlavou, ale pan doktor věří v samouzdravovací sílu kota. Operovat se nebude, Kočka dostane dlahu.
Kočičí kosti panu doktorovi křupou pod prsty. Noha je rovná. Kočka má místo nohy pevný čagánek. Je mi tě líto, holka, ale když už spíš, je potřeba toho využít. Žádám preventivní vyšetření krve a vytržení zkaženého zubu. Ta se nebude stačit divit, až se vzbudí!
Odpoledne se Kočka pomalu budí z chemického oblouzení. Vřeští a zuřivě s sebou mele. Chodím jí vlhčit jazyk, který vylézá ven tou dírou po předním zubu, jako malý červený slimáček. Chystám novou baterii homeopatik – tady se bude hojit a srůstat! Obvolávám klienty, tento týden si prostě beru volno.
Večer už je Kočka vzhůru a prahne po jídle. Dám jí napít. Vodu odmítá. Přimíchám do vody čajovou lžičku šťávy z kapsičky. Kočka lačně pije. A potom rychle zvrací na světle modrou fleecovou dečku. Tak ještě počkáme. Zavírám vrátka a zatahuju osuškovou oponu. Kočka spí.
V úterý ráno nás budí taktní ťukání z kočičí budky. Přenáším do koupelny záchodek, a pak kočku v přepravce. Vystoupí, kvílí, nastupuje do záchodu. Čurá. Dlouho, s úlevou, mimo záchod. Otvírám dveře koupelny, Kočka pajdá ven a zkouší tu novou Nohu. Vypadá jako pirát. Občas se zastaví, natáhne Nohu dozadu a třese s ní. Ale neškube si to, a to je hlavní. Kočka zkouší, jestli se dá s Nohou vylézt na židli, na stůl, na škrabadlo. Nejde jí to a navíc ji odevšad sundávám. Unaví se, prská, syčí a tváří se podvedeně. Je jako malé dítě, protivné, protože je příliš unavené, aby si hrálo. Nabízím jí čistě ustlanou přepravku. S nadšením přijímá a spí mnoho hodin.
Středa. Kočka si zvykla, že má Nohu. Pajdá jako hrdý válečný veterán a svůj osud snáší se stoickým klidem. Nažere se, chvilku se sociálně povaluje v pracovně nebo v kuchyni, pak jde na záchod, kde soustředěně koná. Velmi oceňuji, že si Nohu nepočurá. Pak zaleze do budky a chrní.
Kočka je hvězda. Myslela jsem si, že se bude vztekat a trhat obvazy, protestovat a zpěčovat se. A ona se zatím plně oddává choření a já nevěřícně sleduji, jak skvěle spolupracuje. Ano ano, jak říká moje fyzioterapeutka, zvířata prostě vědí, že se něco vážně podělalo a hodí se marod. Nevezmou si Brufen, nezatnou zuby a nejdou do práce. Ach, chtěla bych být svou vlastní kočkou.
