Jak přestěhovat kočku z místa na místo

Letošní Vánoce proběhly překvapivě klidně. Zcela mě šokovalo, jak spořádaně se kočky chovaly a jak minimální ztráty naše domácnost zaznamenala. Obvyklé katastrofy v podobě vyvrácené vázy s vánočními větvemi a následně vzedmutá plovoucí podlaha, nebo strašlivý smrad vyvolaný kusem syrového kapra zavlečeným pod gauč, nahradily jen zcela nevinné úkazy jako olízané cukroví a rozsednutá krabice s dárky pro synovce. Díky absenci vánočních kalamit považuji adaptaci koček na nové prostředí za oficiálně dokončenou.

Kočka a KocourPetra Žallmannová

Kočky jsem přestěhovala do nového sídliště před dvěma měsíci a s napětím sledovala následky relokace. Obecně platí, že se kočky nerady stěhují. Nemají rády změny a změna prostředí je změnou ze všech nejhorší. Kočky jsou teritoriální solitéři a ztráta známé půdy pod nohama je pro  kočku to samé, co pro psa ztráta smečky. Jinými slovy, průšvih, protože jistota, že bude co jíst, je najednou v háji.

Když se mě někdo ptá, jak správně zacházet s kočkou při stěhování, obvykle na něj vychrlím seznam zcela nezbytných opatření, bez nichž rozhodně není možné stěhování provést. Patří mezi ně pozvolné představování nového prostředí pomocí objektů z daného místa strčených nic netušícímu kotovi pod nos ještě v původním bydlišti, nastříkání Feliway do přepravky, instalace Feliway difuzéru do zásuvky v novém domově, omezení prostoru, na němž se kočka může pohybovat v prvních několika týdnech, spousta chytrých hraček, záchody na vhodných místech, známý druh steliva a žrádla, atd.

Hlavně by člověk neměl kočku v novém teritoriu utěšovat a litovat ji – jediné, čeho tím dosáhne je narůstající podezření v chlupaté hlavě, pocit, že se doopravdy něco děje a následné plašení. Kočku bychom měli nechat na pokoji, aby se sama s prostředím seznámila a nesnažit se ji vyšťourat z temných míst, pokud někam zaleze. Naopak, měli bychom chlupatci dopřát vysoce položený úkryt (iluze výstupu na strom – sedím vysoko, vidím daleko, ale nikdo na mě nemůže), jako třeba krabici nebo přepravku na skříni, kde může bytovat a my odoláme pokušení chodit na ni každých pět minut nahlížet a strkat do budky ruku.  

My kočkaři jsme velmi zajímavá sorta lidí. Každý jeden z nás si myslí, že ví o kočkách úplně všechno a nejlíp. Jakékoliv proaktivní rady zvenčí jsou podrobovány skeptické analýze, jejímž výstupem je často závěr: „Moje kočka je úplně jiná, takže tohle fungovat nebude.“

A tak jsem i já sama pohrdla mnoha svými vlastními radami. Prostě jsem Kočku a Kocoura přivezla a vypustila do prostoru. 

Zpětná analýza tohoto nezodpovědného postupu je následující:

1)      Kočka, o níž jsem předpokládala, že bude přesunem trpět a okamžitě označkuje celé nové bydliště, protože je neurotická (mou vinou, ale o tom někdy jindy), vystoupila z přepravky, zatočila nosem a zahájila rekognoskaci terénu. Pak rozbila hlavní stan na klavíru a od té chvíle se na něm rozvaluje asi 80% času - pokud zrovna nespí nebo nesleduje ptačí provoz na hrušni za oknem. Ona je tady mnohem spokojenější, než dřív!

2)      Kocour se naopak rozhodl stát se neviditelným a týden nevystrčil hlavu ze skříně, kam se okamžitě po příjezdu přemístil. Vylezl značně nervózní a hned se jal útočit na kočku – to proto, aby získal pod svou nadvládu aspoň kousek nového teritoria, a taky proto, že se neustále všeho lekal a po ruce nebyl nikdo jiný, komu by se dalo zakousnout do kožichu. Tím způsobil několik Kočko-značek, strategicky rozmístěných na nově vytyčovaných hranicích. Ale vyřízli jsme kus koberce, kocourovi naordinovali větší mentální vybití v podobě interaktivních krmítek, a jede se dál.

První dva až tři měsíce života kočky jsou klíčové pro nastavení toho, co bude nebo nebude považováno za normální po zbytek jejího života (Bowen and Heath: Behavior Problems in Small Animals, Elsevier Saunders 2009). Moje Kočka byla od své chlupaté matičky odloučena velmi brzy a v tomto citlivém období jsme se spolu stěhovaly třikrát. A tak se nyní adaptovala na nové prostředí mnohem lépe, než výrazně mladší Kocour, který zažil stěhování jen jedno.

Co z toho plyne? Že každá kočka je jiná a žádná univerzální rada pro stěhování neexistuje. Neřiďme se radami okolí, populární literaturou, ani vševědoucím internetem. Zamysleme se nad minulostí své kočky a sledujme, jak se chová dnes. Pozorujme, jak reaguje na podněty zvenčí a snažme se jí vyjít vstříc.