Psaní blogu mi otevřelo cestu k názorům tolika lidí... Znám lidí hodně, mám ráda lidí hodně a protože je mám ráda, nechci se s nimi hádat. Ať už jsou jejich názory jakékoliv, jsou jejich, vznikly nějakým vývojem, zkušenostmi, výchovou, temperamentovými vlastnostmi...já měla jiný vývoj, jiné zkušenosti, vyrůstala jinde... logicky je můj názor jiný.
Bylo by hezké vidět, že nějaký můj pronesený pohled na věc či "teorie" jsou zaznamenány v mysli někoho, že s nimi počítá jako s možnou alternativou. I se to stává.
Často ovšem narážím se svými názory na skálu, na skálu jakou je třeba můj táta. Téměř vždy k mému nápadu či názoru řekne : " Víš ono je to trošku jinak..." nebo " No, to se myslím pleteš... " a vyrukuje s názorem jiným. Místy je to trochu unavující, že můj mozek není schopen vyloudit tedy něco co by nebylo zcela chybné, zmatečné a špatně uchopené. Ale beru to jako takový výcvik a taky v jeho názorech vlastně najdu hodně inspirace. Každý svůj nápad si tak alespoň proberu z více poloh. Taky vím, že je starší než já a že nutně nemusím být já ten, kdo má pravdu. Navíc jsem mu čím dál tím víc podobná... nehádám se s ním :-)
A takových lidí je hodně, uchopím jejich názor, někdy oponuju, vedu v patrnosti a jednou za čas si v hlavě utřídím ta políčka...
Podle mne:
chybný správný
jsem proti jsem pro
.
.
.
a pole s názvem názor vlastní
Proto jsem taky začala psát blog. Neříkám, že vše co píšu je zároveň i vryto do kamene, někdy to není ani gramaticky správně ( při veškeré mé práci a dvou dětech jsem ráda že vůbec klepu písmenka) a nemusí to ani ukazovat správný směr pro společnost. Jen chci vědět co lidi na to. A mám to napsané i v dalším z políčků mého života :-) ... v políčku o autorovi.
Je to prostě jen námět. Zrovna tedy ten můj, ale těch cest je víc. Uchopte a pak utřiďte.
Jen si tady připadám trochu cizí. Když tak čtu blogy a koukám na karmy stále více mě napadá, že to slovo opravdu označuje ohřívač na vodu. Vždy, když se mi článek líbí, má takovou spíš jen karmičku. Když se mi nelíbí ( specielně politika či vyjmenovávání počtu jaderných hlavic, které má ta či ona země) nebo mi příjde, že mi nic nepřinesl a nečeká jej budoucnost v mých mozkových políčkách, má karmu jak blázen.
Ne, vlastně si tady nepřipadám cizí. Je to stejné jako tady u nás. Že stejně jako vy nadávám na systém? Na vládu? Myslím, že i tady se ale neshodneme. Já jsem totiž ta, no jak se to tak hnusně řekne... jo humanistka.... Stýská se mi po kámošce romce, ráda vidím kamaráda homosexuála, miluju židovské hřbitovy a vietnamky mi přijdou sexy, atd. atd... A jestli naše vláda něco není, tak rozhodně není humanistická a není tu pro občana, ale pro ekonomiku, jenže zrovna todle nějak nikomu nevadí. Snad jsem doufala, že vadit bude, že zjistím, že se škarohlídi pletou, že lidem záleží hlavně na lidech.
Je to jako tady u nás. Hukot názorů, starostí, milých chvilek, malicherností, zbytečných zlostí, drobných zamyšlení, neporozumění a matiky... a někde v dálce Markétka, Jitka, Andrej, Zuzka, Kuba, Jana, Milan, Hanka, Veronika, Michal...
Nejsou tady semnou a neviděla jsem některé roky, ale vím, že mi rozumějí. Podobně se můžu zorientovat i tady. Pohledy na věc v diskuzi ( ikdyž mohlo by jich být více) a těch pár datlíků v dálce, co mi klepli na karmu ( či na karmu u článků, které se mi líbí)
... zdravím...
Což je vlastně hezký... jako doma.
