Pomalu se blíží čas oběda. Jedenáct, čtvrt na dvanáct, plotna zeje
prázdnotou a dva trpaslíci pobíhají po bytě. Denní dávku pohádek si již
vyčerpali ráno, když jsem potřebovala uklidit, takže vaření dnes musí
být naším společným úkolem.
A ani mi to nevadí, protože to, co si děti připraví samy, rády snědí.Takhle v určité jistotě, že naše dnešní dílo nepoletí do koše a ani nebudeme oběd trávit přemlouváním "ještě trošičku a za maminku, za tatínka", se na to vrhneme.
Obvykle děti pomáhají hlavně při přípravě večeře. Nosí věci z lednice, loupou vajíčka, krájí jednoduché kousky zeleniny. Jo, to je baví a mají z toho dobrý pocit, že jsou doma potřebné. Dnes ale chtějí jen to svoje jakože vařeníčko.
Povinná výbava improvizovaných kuchyňských linek: 2x židle vysoká, 2x prkénko, 2x vařečka, 2 tupé nožíky a jejich oblíbená sada mininerez hrnců.
Až se vylosuje kdo bude mít jedinnou pánev ze sady, můžeme začít s kuchtěním. Každičkou šlupečku od zeleniny co oloupu děcka pečlivě rozkrájejí, kvalitně židle zasypou moukou, poprosí taky o trochu soli a už už to prý "budeme mít hotové, tu ňámku". Já s tou svojí ještě pravda nějakou tu práci mám a tak si jako podkres pustím písničku k lehkému obtančování vařiče.
Za chvíli vidím jak se v bocích vlní i dcera a v rukou má hrnec plný té jejich mazanice hrozící vylitím. Synek poskakuje nebezpečně kolem vyhrávajícího počítače. Nezbývá než případným škodám předejít tak, že řádění zoficializujeme na minidiskotéku, která ovšem má svá pravidla.
"Ale děcka, až tu spolu doskáčeme, bude potřeba uklidit stůl. Oběd je hotový."
článek uveřejněn 19.8.2009 v týdeníku "Prostějovský Týden"
