Psí vzpomínky na dovolenou

Pozdě, ale přece. Nedivte se, ono dostat paničku na chvíli od počítače dá práci. A já na psaní potřebuju klid. Takže píšu až teď. Abyste si jako nemysleli, že se tady nechám pomlouvat, aniž bych k tomu sám co dodal a uvedl věci na pravou míru.  

Delší dobu před létem se u nás doma mluvilo o tom, že „pojedeme do Itálie“. Protože vím, že Itálie není žrádlo a protože jsem nevěděl, že to „pojedeme“ se vztahuje i na mně, nechávalo mne to celkem v klidu.

 Když pak do té velké krabice, kterou ti velcí psi, co si říkají lidé, nazývají „Velkej“ nebo „Megan“ naložili kromě spousty dalších věcí i můj pelíšek, došlo mi, že se bude cestovat a nebude to do lesa. To já totiž dobře poznám. Do lesa si panička bere takový tuhý kalhoty, velký boty a někdy i košík a nůž. Teď měla úplně jiný kalhoty a úplně malinký boty a košík ani nůž neměla. Chvíli mi vrtalo hlavou jestli náhodou nejedem k tomu hnusnýmu pánovi co mně pokaždé píchne do zadku a jestli bych se náhodou neměl jít schovat pod postel, ale to si sebou panička bere míň věcí a navíc jsme u toho úchyla přes zadky byli minulej tejden.

 Takže jsem se nechal naložit vcelku bez cavyků a čekal, jestli si panička sedne vedle mě. Tak to mám totiž nejradši. Když jí sedím na kolenou, vidím líp ven. Remcala teda něco jako „vážíš šestnáct kilo“, čemuž jsem nerozuměl  a „di si na svý“ čemuž jsem sice rozuměl, ale ignoroval. Místo toho jsem jí dal zcela nečekanou velikánskou pusu od brady až po čelo. Vím že to nesnáší, když to nečeká, ale mně se strašně líbí, jak u toho říká „ty hade“ a dělá blee.

 Cesta trvala strašně dlouho. Dýl než do lesa a dokonce i dýl než na tu hezkou zahradu, co se jí dřív říkalo „k babičce“ a teď se jí kdoví proč říká „do Stříbra“, i když je to pořád ta stejná zahrada. Dokonce jsme jednou spali v domě na takové hezké louce, kde se strašně fajn běhalo a spadl jsem tam do potoka. Schválně. Panička pak zas říkala „ty hade“ a musel jsem do koupelny sušit se ručníkem.

 No a pak byla ta Itálie. A to mi to došlo. Vzpomněl jsem si na minulý rok. Itálie – to je ta hnusná voda, co se nedá pít, strašně křičí a navíc mně chytá za packy. Paničku taky, ale jí to zjevně vůbec nevadí. Normálně v tom chodí. To já nejsem blbej,  hned jsem si spočítal, kam voda dosáhne a šel jen po okraji. Jo pláž, to je jiná, pláž je písek jako mám doma na dvorku, ale je ho mnohem víc. Dá se fantasticky hrabat. Chodili jsme tam každé ráno, panička říkala „na zapřenou“ – prý tam pejsci nesmějí, což nechápu, protože písek byl přece pro pejsky stvořen. Pláž je ráj na zemi. Tedy byl by, nebýt Robiho. Robi prostě nechápe, že na pláž se vejdem oba. Panička říkala něco jako „teritoriální instinkt“ a vysvětlila mi, že mne Robi nemá rád. To mě trochu nakrklo. Mě má přece každý rád! Rozhodl jsem se Robiho přesvědčit a kousl jsem ho do ocasu. Vůbec to nepomohlo, Robi děsně vyváděl. Asi jsem to vzal za špatný konec. Měl jsem ho kousnout do čumáku.

 Pak mně zas naložili do auta. Panička říkala, že jedeme do Říma. Přemýšlel jsem, jestli se Řím dá jíst a dospěl jsem k závěru, že asi ne. Teď už vím, že Řím je spousta lidí a strašný vedro. Bylo mi hrozný horko a vypil jsem si všechnu vodu. Ale ještě víc jsem se chtěl vykoupat. Pak jsme přišli na místo, kde bylo snad ještě víc lidí, ale mně to nevadilo. Viděl jsem totiž vodu a hnal se k ní. Panička řekla, že to není voda, ale fontána di Trevi. Jsem snad blbej? Poznám vodu, ne? Panička si se mnou sedla na okraj a lidi na ni koukali přes takové cvakací krabičky. Chtěl jsem vlézt dovnitř, ale zakázala mi to. Ukázala na takové pány co stáli nedaleko a řekla „carabinieri“  a „dávaj pokuty“. Napadlo mne, jestli pokuta není nějaký druh žrádla, ale podle toho, jak se panička tvářila, to žrádlo asi nestojí za nic (i když panička se takhle tváří i na koprovku a tu já třeba moc rád). Alespoň mně polila vodou, kterou z fontány nabírala mou miskou.

 Pak se šlo dál. Nechápal jsem to, když je ve Velkým vedro, panička zmáčkne takovej čudlík a hned je chládeček. Nechápal jsem,  proč to neudělá tady a teď. Ale žádnej čudlík jsem neviděl, tak možná proto. Došli jsme k další fontáně. Kolem byli takoví divní malí žlutí lidi se spoustou cvakacích krabiček a já už jsem toho fakt měl plný zuby. Normálně jsem viděl svou modrou misku plnou vody. Hrábnul jsem po ní packou, ale miska uskočila a já se svalil na bok.

Moji lidi se o něčem dohadovali. Říkali „carabinieri“, „Bernini“ a taky „pokuta jak kráva“. Krávu znám, to je takovej velkej pes s rohama. Ale co má žrádlo společnýho s krávou, to jsem nepochopil. Panička zas říkala „Lakýnek“ (to znám,  to jsem já) „horko“ a taky „kdyžtak to nějak vokecám“ (a to znám taky, to vždycky znamená strašnej průšvih) a pak mně normálně kopla do zadku, až jsem sletěl do tý fontány a udělal obrovskej cákanec. Strašně jsem se lekl a taky trochu napil, ale voda byla úžasně studená a mně se vůbec nechtělo ven. Jenže panička pištěla, říkala „ty hade“ (to poznám, že to nemyslí vážně) a tahala mně ven.

Ti divní žlutý lidi se strašně smáli a tleskali a byli úplně mokří. A ti pánové carabinieri se taky smáli i když  netleskali. A moji lidi říkali paničce, že je „hérečka“ a že to snad není možný. A já byl mokrej a šťastnej, takže jsem pobíhal okolo a skákal na moje lidi a panička zas říkala „ty hade“  a „necháš toho“ ale smála se,  takže to nakonec taky nemyslela vážně.....