Respekt stáří

My mladí si často myslíme, že jsme spolkli veškerou moudrost lidstva, že jedině ta naše pravda stojí za povšimnutí. Jenže pravd je na světe asi tak přibližně nekonečno. Každá z nich má svoje opodstatnění a žádná z nich si nezaslouží jednoznačné opovržení. Naopak starší mají potřebu nás poučovat, vychovávat a měnit k obrazu svému. Ani jedno není ideální, pojďme najít rovnováhu ...

Tím prvním krokem by měla být základní věc. Totiž vzájemný respekt. Bez toho to nepůjde. Je třeba respektovat stáří. Stejně tak je třeba respektovat mládí. Vždyť se vzájemně ideálně doplňují a kombinují, bez jednoho ani druhého to nejde. Myslím si, že staří lidé dokáží snáze respektovat mladé, než je tomu v opačné variantě. V náctiletém věku převládá většinový názor, že staří lidé jsou otravní, zbyteční a mrzutí. Ani já jsem nebyl jiný, i když se za to dnes stydím. A myslím si, že je důležité, aby si takový člověk co nejdříve přiznal, že dělal chybu. Není totiž podstatné nedělat chyby, mnohem podstatnější je si tyto chyby uvědomit a následně je neopakovat. Stačí se přitom podívat na vztah oněch náctiletých ke svým prarodičů, ke kterým se dokáží chovat slušně a hezky, kterých si váží, a které rádi navštěvují. Proč by nemohli alespoň částečně takto brát i ostatní starší spoluobčany. Vždyť se od našich prarodičů v mnohém, snad jen kromě stejné krve v žilách, neliší.

Ano, budou tu tací, kteří budou na nás mladé řvát v prostředcích hromadné dopravy, budou tu tací kteří budou mrzutě kritizovat jakoukoliv naší činnost, ale stejně tak tu mezi námi budou vrstevníci, kteří se budou starším lidem posmívat, budou je urážet a nepomůžou jim ani v případě nutné potřeby. Budou tu pořád, těchto jedinců se nikdy nezbavíme, asi ani nemá cenu se je snažit změnit, protože to často nevede k ničemu.

Koho jiného si ale vážit, než člověka, který prožil tři čtvrtě století ? Tři čtvrtě století radostí, útrap, poznání, zklamání, 75 pět let reálného života. Kdo jiný může mít zkušenější a jasnější pohled na svět ? Ano i já jsem si vyslechl několikrát opakované dědovo vyprávění příběhů z mládí, historky z vojny, kterou tolik miloval a na kterou tak rád vzpomínal. Občas mě už nudilo slyšet po sedmé stejný příběh. Ale teprve když odešel na vždy jsem si uvědomil, jak hodnotná a zajímavá tato vyprávění byla. Najednou bych se rád dozvěděl víc, chtěl poznat další souvislosti, ale už je pozdě. Nenechte si podobné příležitosti utéct, byla by to věčná škoda.

Stejně tak tolikrát řekl nějaký poznatek ze všedního života, který považoval za podstatný. Následně dodal: " Počkej, jednou si na mě vzpomeneš a řekneš, ten děda měl přeci jenom pravdu !!" Většinou byl vtipný, proto jsem se zasmál a nevěnoval tomu větší pozornost. A už několikrát jsem se přistihl, jak se mi onen dědův poznatek v nějaké běžné situaci vybavil, přesně tak, jak byl tenkrát vysloven. Opravdu už jsem si několikrát řekl:" Ten děda měl vážně pravdu " A to jsem ani netušil, že se mi jej tenkrát podařilo zapamatovat.

Tito lidé často mohou mít názory (např. politické), s kterými nemusíme souhlasit. Ale jejich dlouhý život je o nich musel z nějakého důvodu přesvědčit. Jejich několikrát delší život než ten náš a stejně tak několikrát větší množství zkušeností, je k takovýmto názorům opravňuje. Proto si myslím, že nemá smysl jim je vyvracet, i když se nám nemusí jevit jako správné. Nevíme totiž, co za takovým názorem stojí, co je k němu dovedlo. Proto má smysl snad jen jediné. Zkusme tyto starší kolegy respektovat i s jejich názory, važme si jich a pokusme se je vyslechnout. Jednou totiž budeme všichni ve stejné situaci ...