Jak jsem si nevážil peněz a bylo mi dobře.

Byl příjemný podvečer. Seděli jsme v jedné z našich oblíbených hospod u velkého stolu a hráli poker. Trávili jsme takto dost času, ale tentokrát byla nějaká vyjímečná atmosféra.

Venku se sypal sníh neuvěřitelnou intenzitou. Vypadalo to jako kdyby jste vzali 1000 tun polystyrenu a drtili ho nějakám obřím prístrojem na drobné částice. Přes velké prosklené okno bylo vidět do ulice a ten výhled byl nádherný. Vločky poletující jedna vedle druhé naprosto neorganizovaně. Jejich jediným pánem byl slabý vítr, který určoval jakým směrem se každá z nich vidá.

Teplo hospody, blízkost piva nedokonalé chuti, krásný výhled ven na zasněženou ulici a 7 lidí dopřávajících si drobnou dávku hazardu. To vše ve mě vytvořilo zvláštní pocit vnitřního uspokojení a pohody. A to až takový, že mi nijak zvlášť nevadilo že jsem prohrál 800,- Kč. Normálně bych byl přinejmenším naštvaný a rozladěný. Tentokrát nikoliv. Vědomí, že při hrách, ve kterých jsem prohrál nešlo udělat nic jinak, mě bylo dostatečnou náhradou. Bavilo mě sledovat ostatní jak vše berou vážně. Každá prohraná koruna byla část prohrané cti. Poker byl pro většinu něco, kde se mohli konfrontovat a vítězové se považovali za ty lepší a poražení za ty slabší. Co na tom, že jsem byl většinou ten poražený. Bylo mi to jedno, stejně jako spousta ostatních věcí. Jednou z mých nejoblíbenějších vět bylo tvrzení: " Mě to nezajímá !!" Lidi si mysleli, že to řikám schválně, ale mě to většinou opravdu nezajímalo. Naprosto nesnáším řešení kravin a  nucené rozhovory o ničem. Radši řeknu, že mě to nezajímá a du pryč. Škoda, že jen málokdo to dokáže pochopit a většinou se urazí v důsledku mého nezájmu.

Ten večer došla v hospodě 12°, což bylo asi to jedinné, co v tu chvíli narušilo mojí vnitřní pohodu. Musel jsem se zabývat problémem co pít dál. Po objednání jedné 10° jsem zjistil, že to nebude to pravé. Bylo nutné zaexperimentovat s černým pivem, což není zrovna můj šálek čaje, v tomto případě téměř doslova šálek kávy. Ale dvě jsem zvládl a nutno říct, že mě docela příjemně povzbudili. Začínal jsem pociťovat lehkou, příjemnou opilost, takový ten ideální stav, který není udržitelný. Cítíte se příjemně, ale víte, že není možnost jej udržet. Buď musíte pít dál, nebo přestat. Jiná varianta neexistuje. Tentokrát jsem přestal, ačkoliv ne vlastním rozhodnutím. "Závíráme, poslední pivo a platíme !!" ozvalo se z lokálu. Stejně už nebyli peníze na další žetony pro poker, ani na další pivo. Zaplatil jsem a vydal se domů.

Pořád sněžilo, i když drobněji. Vyšel jsem z hospody a z 20 metrů pozoroval dveře zavírajícího se trolejbusu č. 56. Další situace, která na chvíli narušila mojí vnitřní pohodu. Vydal jsem se tedy pěšky a o zástávku dále zjistit v kolik jede další autobus. Jenže ta křupající chůze v čerstvém sněhu mě uchvátila natolik, že mě napadlo relativně bláznivý nápad, vydat se domů pěšky. Vzdálenost cca 8 km, jedna hodina ráno, lehké sněžení, teplota těsně pod bodem mrazu. V hlavě se mi rojili dvě možnosti. Výběr hotovosti z bankomatu a návštěva MC Donaldu, kde bych si dal tučnou a nezdravou, za to ale proklatě dobrou pozdní věčeři, nebo zdravá procházka domů. Dost překvapivě zvítězila druhá možnost, což přičítám nejspíš tomu už několikrát zmíněnému příjemnému pocitu.

Rychlým tempem jsem se tedy vydal vstříc čerstvému sněhu a téměř nepřekonatelné vzdálenosti. Jak by se mi asi vysmáli kočovníci v dobách ledových, pro něž by 8 km vzdálenost byla srovnatelná s cestou na toaletu. Dnešní člověk je neuvěřitelně zlenivělý. 80% denní doby v sedě / v leže, obalen nadměrnou tukovou vrstvou a neschopen zdolat 2 km bez použití auta. Styděl jsem se za celé lidstvo a se snahou to okamžitě všechno vynahradit a změnit spokojeně kráčel noční zasněženou městskou krajinou.