Je tomu přibližně rok, co jsem měl možnost podívat se do nejchudší země Evropy. Očekávání byla různá. Realita je částečně naplnila. Byla to výborná zkušenost a jeden rok je dostatečná doba na to, aby člověk mohl hodnotit.
jedna z budov na námistí Tirany
Albánie je v rámci Evropy jedinečná země. Snad za to může izolovanost způsobená přírodními podmínkami. Je to země velkých hor a jezer. Je to země s komunistickou minulostí, která se vyvíjela v převážně muslimské společnosti. V Albánii žije přibližně 3,5 mil. obyvatel. O to zajímavější je počet Albánců žijících v zahraničí – 2,5 mil. Demografické statistiky se výrazně liší od zbytku Evropy a ukazují, že mluvíme spíše o rozvojové zemi. Vysoká natalita, mortalita a kojenecká úmrtnost budiž toho důkazem. Země je to poměrně mladá. Vznikla po rozpadu Osmanské říše. Dnešní republika byla založena po 2. sv. válce.
Už při příjezdu k hranici je zřejmé, že se nejedná o normální evropskou zemi. Nejdříve vás zdrží překvapivě důslední celníci, kteří si nejspíše neuvědomují, že jediné, co můžete do jejich domoviny pašovat, je turistický kapitál. Během čekání si všimnete nelichotivého stavu celní budovy. Silnice se po přejezdu hranice s Černou horou změní v komunikaci 2. třídy v horším stavu, pokud bych ji měl přiblížit našemu prostředí. O to překvapivější je fakt, že se jedná o hlavní příjezdovou cestu do země. Tato hlavní silniční tepna pokračuje zhruba ve stejném stavu až do Tirany. Podél této komunikace je téměř nepřetržitá zástavba, která představuje to, čemu u nás říkáme venkov. Avšak nehledejte v tom obce přehledně označené značkou, občas nějaké to pole, zkrátka venkov tak, jak ho známe u nás. Jedná se o jednu dlouhou vesnici od Skadaru až do Tirany (90 km), která prostě nekončí.
Domy, jsou překvapivě oproti všemu ostatnímu v dobrém stavu. Překvapí velký počet novostaveb. Jen několika z nich chybí albánská vlajka. Omítky hrají všemi barvami, které vás napadnou. Na zahradě se občas potulují domácí zvířata, jejichž výběh však není nijak ohraničen, tudíž vás napadne, jestli jsou až tak domácí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Albánie má snad největší koncentraci na světě ve dvou artiklech. Tou první jsou nefunkční, opuštěné, polorozpadlé benzinové stanice. Tou druhou, podíl vozů značky Mercedes na celkovém počtu vozidel. Tato vozidla údajně poskytla Albánii bývalá NDR v rámci komunistické výpomoci. Jezdí až dodnes a najít jinou značku auta je úkol jen pro bystré pozorovatele.
Pravidla silničního provozu platí teprve několik let, proto je řízení v Albánii jen pro odvážné a zkušené řidiče. Značek je poskromnu, semaforů jen několik v Tiraně a 90 % z nich není zapojených. Předjíždí se všude. Vědět, jestli náhodou v protisměru nejede vozidlo, nemusíte. Zkrátka se drží klakson a předjíždí.
První město, které jsme navštívili, byl Skadar. Jedná se o město, jehož pomyslné centrum tvoří velký kruhový objezd. Většina budov je v nehezkém stavu. Nově vypadá snad jen univerzita, mešita, pravoslavný kostel a neidentifikovatelný úřad. Tržnice si s hygienou příliš netyká. Ryby leží na zemi, fláky masa visí na hácích a jsou obletovány spoustou hmyzu. Podklad tomu všemu tvoří něco mezi bahnem a prachem. Potraviny si zde koupí snad jen turista, který touží trávit příštích několik dní na toaletě.
Naopak hlavní město Tirana vypadá relativně normálně. Připomíná sice spíše egyptská, či turecká města, ale na první pohled je vám zřejmé, že jste v metropoli země. Na hlavních třídách najdete i butiky a menší supermarkety. Hlavní náměstí je poznamenáno komunistickou minulostí, kterou připomíná budovatelská freska na jedné z největších budov. Dominantu tvoří socha albánského hrdiny – legendárního bojovníka proti Turkům, Skanderbega. Lidé v Tiraně chodí slušně obléknuti a vypadají celkem sympaticky. Anglicky zde umí málokdo. Jediný, s kým nebyl problém se domluvit, byl prodavač ve vinotéce, který však pocházel z Řecka. Potkání nějakého žebráka, nebo pochybného prodavače v centru města, je nevyhnutelné. Jsou velmi vytrvalí a schopni pronásledování i po dobu několika desítek minut. To víte, příliš příležitostí v podobě zahraničních turistů nemají.
Když se ozvalo volání přírody při prohlídce centra, nastal problém. Veřejné toalety zkrátka nejsou. Při dotazu, kde si člověk může odskočit, se dostavila jediná odpověď: „everywhere, Tirana.“ Nevím, jestli mi onen muž správně rozuměl, ale po ulicích nebo náměstí se mi čůrat nechtělo. Naštěstí mi bylo vyhověno v jedné z restaurací. Tirana mě překvapila velkým množstvím rozestavěných budov. Bylo zřejmé, že město zažívá stavební boom. O to větší jsou problémy s elektřinou. Krátké výpadky proudu jsou na denním pořádku. Vyhnete se jim pouze v budovách se záložními generátory. Počet obyvatel Tirany je nejspíše nezjistitelný. Nejrůznější zdroje mluví o 200 – 750 tis.
Nedoporučuje se pít voda z vodovodu. Já osobně to nezkoušel, ale v centru Tirany jsem zariskoval a koupil kopečkovou zmrzlinu. Přežil jsem to bez újmy. Ceny v Albánii jsou příznivé. Pizza, nebo jiná jídla v restauracích, vás přijdou přibližně na 2/3 cen u nás. Stejně tak i nápoje včetně piva. Albánské pivo, s originálním názvem Tirana, předčilo moje očekávání. Točené sice neseženete, ale chuťově obstálo.
To, co je na Albánii nejhezčí, je příroda. Zejména velké hory na západě země. Vede skrze ně jen několik málo cest, a proto není problém zažít dobrodružství a samotu, pokud se z některé z nich vydáte pěšky za divočinou. Za návštěvu stojí i Skadarské, Prespanské a zejména Ochridské jezero. Když už se člověk vydá dlouhou a krkolomnou cestou k Ochridskému jezeru, vyplatí se navštívit i makedonský Ochrid, nádherné městečko zapsané na seznamu UNESCO. Při krátké návštěvě Makedonie si člověk všimne rozdílu mezi oběma státy. Makedonie, u nás považovaná za chudý stát, je na tom oproti Albánii viditelně lépe.
Na průmysl narazíte jen málokde. Když už, tak se jedná o obří továrny strašného vzhledu. Vsadil bych nemalé množství peněz na to, že tyto továrny nesplňují ani ty nejmírnější emisní limity a jsou výraznými znečišťovateli okolí. Jedná se hlavně o velké zpracovatele hliníku, mědi a chromu. Typickou plodinou Albánie je tabák. Proto jsme předpokládali, že přátelům kuřákům přivezeme albánské cigarety. Ty však nejsou k sehnání. Albánie totiž tabák sice pěstuje, ale podobně jako jiné suroviny, ihned vyváží. Proto na trhu seženete cigarety s nejspíše albánským tabákem, ale nápisem vyrobeno v Řecku, či Makedonii.
Jsem rád, že jsem měl možnost tuto zajímavou zemi navštívit. Je sice nejchudší zemí Evropy, ale i tato chudá země skrývá spoustu bohatství. Je to především nádherná příroda, zajímaví lidé, které nemůžu přirovnat k jinému národu, protože jsou zkrátka jiní, zvláštní atmosféra Tirany a jiných větších měst a spousta jiných specifik, na které jinde nenarazíte. Albánie je prostě svá, jediná. Není to země typicky muslimská, evropská či balkánská. Je to zkrátka Albánie. V neposlední řadě je zemí turisticky příliš neprobádanou, proto pro mne cesta do Albánie znamenala jakési dostupné, relativně blízké a levné dobrodružství.
