Asi začnu trochu bez souvislostí. Ale snad se mi myšlenky
nakonec sejdou. Před týdnem se mi zeptala kamarádka: „Dlouho jsi nic nenapsala.
Proč nepíšeš?“ Spontánně jsem vyhrkla: „A
o čem tak může psát ženská na mateřské?“ Bylo v tom trochu lítosti a dost nadhledu.
www.darkdrawings.net/delirium.html
Za pár dní se mi zdál sen. Setkala jsem se s otcem – respektive se svým synem jsme se setkali s mým otcem. Vyčítal mi, že jsem mu ho neukázala dřív a já se snažila být korektní a říkala jsem: „Řekni dědovi čau.“ Bylo to bolestné, bylo to stresující a ráno jsem se vzbudila s nepříjemnými pocity.
Znamená to něco? Mám se tím zabývat nebo to mám nechat plavat? Proč ty divné pocity? Proč na to myslím? Proč to můj mozek vůbec vygeneroval? Co jsem viděla, slyšela den před tím? Otázky letí hlavou, ale nechat to plavat prostě nejde.
Tak proč jednoduše nezvednout telefon? Nezajet na návštěvu?
Neviděla jsem otce víc jak 10 let. Nevím, jak vypadá. Nevím, co dělá. Nevím, kde žije. Nevím, jestli žije.
Nemám na něj kontakt.
Obrazy víří – ale svět se zastavuje – vracím se do minulosti.
Můj otec – despotický, dominantní, výbušný, pro ránu nikdy nešel daleko. Můj otec – změněný alkoholem, závislá troska, která schovává lahve s alkoholem (pod polštář, do skříní, do kotelny pod uhlí, do mezer na gauči). Můj otec křičící celou noc, bouchající na zamčené dveře pokoje, nadávající. Můj otec spící v obývacím pokoji s cizím chlapem v jedné posteli a jeho psem. Můj otec atakující mého přítele v domnění, že je milenec mé mámy. Můj otec opakovaně se léčící v léčebnách. Můj otec v Bohnicích ploužící se u zdi jako zvířátko, hltající chleba a pomazánku. Můj otec klečící na kolenou v hospodě a žebrající o peníze na panáka. Můj otec slibující, že teď už je to naposledy. Můj otec ve výkalech ve vaně, v obývacím pokoji. Můj otec v křečích na zemi v epileptickém záchvatu. Můj otec v nemocnici po těžkém úraze předního mozkového laloku.
Můj otec – ten, kterého jsem jako malá holka milovala, ten, kterého jsem se bála, ten, kterého jsem nenáviděla, ten, od kterého jsem se nechala ponižovat, ten, kterého jsem chtěla zachraňovat a ten, kterého jsem se vzdala.
Jenže, co teď? Jemu bude příští rok 60 let. Já jsem dospělá ženská, mám svou rodinu, mám syna… Možná je čas zavolat si a říct si něco jako: „Ahoj, jak se ti vede? Mně se daří…“
A tak sháním kontakt na otce. A posílám mu sms: „Ahoj, chtěla jsem se zeptat, jak se ti daří. A taky ti říct, že mám syna, teď už 17 měsíců, je modrooký a blonďatý. Lea.“
Několik dní žádná odpověď. Nijak zvlášť se tím nezabývám, prostě jsem tohle chtěla udělat, tak jsem to udělala. Teď je to na něm. A pak jeden den zvoní mobil a na něm volající „táta“. Čekám návrat dětské paniky, strachu, nervozity – nic z toho se neděje. Zvednu telefon, jsem klidná (ve vztahu k otci jsem tenhle pocit za posledních 20 let nezažila). Říkám: „No,Lea.“ „No, ahoj, tady táta.“
Teď teprve se dostavil zmatek – to není jeho hlas! To není on. Kdo to je? A tak zkouším: „Jsi to ty, špatně tě slyším.“ A znovu se ozve: „Jo, tady táta.“ Přijímám fakt, že jeho hlas zní staře, divně, unaveně, šišlavě… Vysvětluje mi, že nepsal sms, že tomu „moc nehoví, není to jeho šálek kávy“. A čekal, až bude mít volno, aby zavolal. Cože??!! Můj otec neumí posílat sms? Vždyť je to ten velitelský chlap, co pořád čte noviny, cestopisy a populárně naučné knížky. Ten chlap, kterého jsem přes všechno považovala za sečtělého, s přehledem o politickém dění, s širokými všeobecnými znalostmi. Hovor pokračuje. Má se „přiměřeně svému věku – když by se ráno vzbudil a nic by ho nebolelo, bylo by to špatné, už by byl mrtvý“. Snaží se o spisovnou řeč, snaží se, aby budil dojem, že mu to pořád pálí…je mi smutno. „Potřeboval bych vyhrát ve sportce tak 200 tisíc a bylo by to dobré“, a je mi smutno ještě víc. Hloupé řeči…plynou…vím, snaží se v rámci možností. Já také. Co si vlastně říct po tolika letech. Co si říct po tolika ranách?
Stále přemýšlím, kde je ten otec, kterého jsem znala a kým je teď. Přemýšlím, jak se změnil „poměr sil“ mezi námi. Je to starý muž. Ani ne tak věkem, jako myšlením. Žije v jiném světě. Už asi ne alkoholovém, ale určitě „usouženém“. Možná mu chybí léta, která propil. Možná mu utekla doba, kterou už nedohoní…
A já necítím zlost. Ani nenávist. Ani lítost (to asi trochu „kecám“). Prý zavolá, dáme si kafe. Když to půjde, vezmu syna s sebou. Už nechci otce ani zachraňovat, ale ještě přece může mít fajn pocit z toho, že má úžasného vnuka…
…tak a to je téma ženské na mateřské.
