po roce a půl

jako matka nedonošeňátka jsem se dostala přes Vaše úžasně napsané memoáry "890 g skutečného života" (se slzami v očích jsem je všechny přečetla a myslela na Vás a také na své vzpomínky a pocity, které se mi vyobrazily, když jsem Váš příběh četla  - můj syn se narodil o 2 měsíce dříve, s váhou 1320 g) až k tomuto příspěvku...démon alkohol se nevyhnul ani mým rodičům. Otec trávil většinu času po hospodách, ale nebyl alkoholik v tom pravém slova smyslu (ačkoli nevím, jestli to vůbec můžu takhle odlišovat) - žil si prostě takový dvojí život. Naštěstí nebyl agresor a "jediné" trauma, které z dětství mám, jsou neustálé hádky rodičů. Dodnes netuším, jak to maminka mohla zvládat, nicméně se jí to "dařilo"

až alespoň do té doby, co jsme s bráchou stáli na vlastních nohách, pak k

tomu alkoholu sklouzla také - prý aby zapomněla a vrátila otci to, co

dělal on jí....

Dobrý večer,

je dobře, že jste se vrátila.

Byť mi trochu zhořkla ta dvojka bílého...

Myslím, že od určité chvíle musí děti přijmout odpovědnost za své rodiče. Slábnou a i my jsme byli slabí. A tak, jako by rodiče neměli opouštět své děti, neměly by děti opouštět rodiče. Byť by se to první stalo.

A byť chvílí, kdy připustíme, že za rodiče neseme odpovědnost, připouštíme i, že rodiče ztrácíme. Že začínáme být sami.

Ale chápu, že to může být tak zlé, že se jedni druhých zřeknou. A pak (pokud) jen skulinkami hledají cestu. A podaná ruka má význam.

Re: Dobrý večer,

Rád bych to maličko opravil. Nikdo nemusí převzít odpovědnost za své rodiče. Nic ho k tomu nenutí (alespoň nic o čem bych věděl). Jistě morálka nám říká, že bychom se o ně měli postarat.

Vím, že to může znít až bizarně, ale stejná morálka nám říká, že se máme postarat o svého partnera ne? A co když nás opustí? Pořád máme "povinnost" se o něj postarat? A proč by to s otcem mělo být jiné?

Já netvrdím, že na tyhle otázky znám odpověď. Možná ani žádná jediná správná odpověď není.

tak nějak

Taky něco takového začínám dělat, (i když u nás to nebylo tak dramatické). A taky mě překvapuje, že ta "silná" generace začínáme být / jsme už my a ještě nedávno to byli oni, ti silní, a teď je to na nás.

Re: tak nějak

tak držím palce

Díky za článek

Připomněl mi mého otce, kterého si vlastně nepamatuju - naši se rozvedli, když mi byl rok. Vídala jsem ho dvakrát ročně? Asi do mých 10 let.  Pak ještě na promoci. Oženil se, má dva syny.  Naposledy jsem ho potkala náhodou v metru před pěti lety. Nepoznal mě. Říkala jsem mu, že bude mít vnuka a že pořád bydlíme na stejné adrese. Když se syn narodil, poslala jsem mu fotku. Když se narodil druhý a pak třetí, tak taky. Aby alespoň věděl, že má vnoučky, když už je vidět nechce.

Co bych chtěla, je poznat svoje nevlastní bráchy.

Re: Díky za článek

Tak na ně sežeňte kontakt, zavolejte jim, zazvoňte u nich na zvonek a ....něco se prostě stane.

Alkohol...10 let...

Medusso,nerozumím,teď já Vám!?Prominte,ale podívate-li se do rodinné geneze většinou není úniku.Je velmi,ale velmi těžké odolat rodinné zátěži.je to jako s alkoholiky tam jsou snad 2 procenta úspěchů,bohužel statiska je neúprosná a člověk svoji rigiditou chování neumí nijak uniknout.NIK

Re: Alkohol...10 let...

poslala jsem vám mail

Kam kráčíš Leo

Leo,říká se,že si rodiče nevybíráme,ale přitom je máme.Jako karmu,či neviditelný obojek atd.,prostě máme.

myslím,že jste vše vystihla směrem  k otci,ale co Vy?Co rodinná geneze?

Máte výhodu,že můžete být svobodná a hlavně psát-veřejně.No nic ,přeji hodně štěstí.

Re: Kam kráčíš Leo

omlouvám se, ale nerozumím. Můžete nějak jinak. Třeba víc polopaticky

Je mi z toho tak blbě,že si musím

hned dát jednu velkou

Re: Je mi z toho tak blbě,že si musím

na zdraví

Leo,

nemáme my stejného otce? O co míň ten můj chlastal, o to víc si lebedil v psychickém týrání okolí. Jako člověk s titulem byl poměrně kreativní. Neviděla jsem ho 16 let  - poté, co mě v pátém měsíci druhého těhotenství sdělil, že jsem zase vyžraná jako svině a že ty parchanti stejně pochcípaj na nemoci, pak začal učit ani ne dvouletého syna říkat "maminka je tlustý prase" - jsem se s ním rozloučila (doufám) navždy. Vykašlete se na něj, trápil vás a teď je bezbranný váš syn.  

Re: Leo,

ale no tak

Milá Leo,

škoda, že nemáte uvedenou emailovou adresu, chtěla jsem napsat něco osobnějšího. Dost věcí jste mi připomněla. Stýskalo se mi po Vašich článcích. Upřímně Vám držím pěstiJana

KARMAAAAAA

Leo, jsem moc rada, ze jste zpatky! Trochu smutne cteni, jak vidim, Vas zivot neni zrovna lehky. Ale s malym dopadlo vse dobre, tak doufam, ze to dopadne stejne i s vasim otcem!

V posledni dobe jsem na Vas moc myslela, sestrenici meho pritele se totiz narodila dvojcatka uz ve 26 tydnu tehotenstvi, jedno bohuzel zemrelo, druhe, ktere melo porodni vahu jen 400 gramu, ma ted neco okolo kila, jsou mu dva a pul mesice. Obcas se vyskytnou nejake komplikace, ale stejne doufame, ze to dopadne dobre - jako s Vasim malym.

Hodne stesti a piste dal!!!

Re: KARMAAAAAA

Joli díky - známé a tomu mrňavému chlapákovi držím palce!