..

Je to krásné smutné povídání, jen bych vypustila to kritizování chování druhé mladé maminky, která své emoce neudržela na uzdě, rozplakala se při pohledu na malé děťátko a utekla domů. To je docela přirozená reakce člověka, kterému se stala tragédie. Vy sama víte, jak veliká zátěž to je, maminka vidí maličkého bezbranného tvorečka před sebou a neunese to. Proto bych se zdržela úvah o tom, jestli to byla špatná matka či její špatná reakce. Reakce to byla přirozená pro danou situaci, jak píšete, důležité bylo, že se maminka vrátila k dítěti holčičce zpět. Kdyby mou matku (děti zatím nemám) něco postihlo, první reakce, když bych ji uviděla, by byla asi pláč, hádám, že bych to dlouho rozdýchávala a trvalo by mně určitě několik dní, najít v sobě sílu se jí, milovanému člověku, podívat do očí a být s ní v těžké chvíli, i když vím, že by to nepomohlo ani mně a ani jí.

Dále hodně sil a štěstí. Je to krásné, inspirující a motivující čtení. A smutné. Jste  určitě neobyčejně silná žena.

Re: ..

Tu maminku nekritizuji - a v článku jsem to tak i napsala. Že nesoudím. Jen popisuji, co jsem zažila.

Každý máme jiné reakce, jinak zvládáme krize. Pro mne tohle nebyla první velká životní krize a neznám "útěk". V situacích, kterými jsem prošla, jsem to takto nikdy neřešila. Za sebe mohu říci, že mi to nepřijde "fér" - o život šlo vždycky těm druhým. Spoléhali na mne, čekali, věřili, že mohu něco udělat, nechtěli být sami...z takové situace nemohu utéct. Já je chci zvládnout, hroutit se mohu vždycky až potom. To je můj přístup. Prokázat službu druhému - po celé cestě, je-li třeba až do konce.

Pro mne je podstatné, že každý si "to své" zodpovídáme před sebou samým a to je velmi tvrdý soudní tribunál. Není třeba soudit druhé. Toho opravdu není třeba.

Ale děkuji a i Vám potřebný dostatek štěstí!

Milá Leo

při čtení vašich prožitků,jsem si opět intenzivně a s dojetím připomněla svoje vlastní,které jsem zažívala v určitých chvílích paralelně s vámi. Ve stejných prostorách a  stejném čase jako vy. Píšete o tom nádherně a se všemi emocemi,které s tím opravdu souvisí. Prošli jsme s naší holčičkou podobným obdobím radosti,pýchy i přechodných zklamání, i když ne s tak dramatickými zvraty jako vy se svým synem. To období nejistoty naši rodinu stmelilo a připomnělo nám,co je v životě důležité. Teď už naše malá váží bezmála 6kg a čile se snaží svůj handicap předčasného narození dohonit. Přeju vám i vašemu chlapečkovi hodně zdraví a štěstí do dalšího života!

máma mámě

dobre vim,jak se citite, dodnes si uplne presne muzu vyvolat situace, kdyj sem prisla po par hodinach spanku do nemocnice a "jeho" inkubator stal na chodbe a zrovna ho dezinfikovali a ve me by se krve nedorezal, protoze jsem mela pocit, ze vim co to znamena. znam bezesny noci, kdy jeden premysli, kdyby to dobre dopadlo a synek prezil, jaky to vlastne bude, jestli bude myslet, videt, chodit, slyset, jestli se bude radovat ze zivota, jestli se nauci cist nebo i psat, jestli a jak  to cele zvladnem.predem musim rict, ze nam to dobre dopadlo, ale zivot mi to zmenilo, dalo mi to novy pohled na to, co je ve skutecnosti dulezite a co ne. synek nebyl bez problemu, prvni dva roky si pamatuju spis jako sled bezesnych noci, volani zachranek a mnoha pobytu na jipech, boj o kazdy deko vahy a umorneho kazdodenni cviceni. zacatek byl drsny, ale v zivote me uz toho moc neprekvapi, meritka dulezitosti to jednou pro vzdy posunulo.preju hodne sily vam, (budete ji potrebovat)  a hodne stesti syneckovi.

Re: máma mámě

Děkuji!

Je to nekonečné - stále čekám "až"...Až začne sedět, až začne chodit, až začne mluvit - a nepochybuji, že to všechno bude - sice trochu později, ale bude.

Člověka to změní jednou provždy a ten cejch strachu už mu nikdy nikdo neodpáře.

Ale je to taky strašně moc radosti - snad o to větší, že je člověk zaměřený i na úplně normální, obyčejné věci a ty mu přijdou hrozně fajn!!!!

Také Vám přeji hodně štěstí! Lea

a ještě něco

píšeš :A říkám si, že třeba to někomu k něčemu (kromě mě) bude. Nevím k čemu, ale to je jedno..

není to jedno.. mě a myslím, že i spoustě jiným jsi  připomněla jaké  hodnoty jsou v životě důležité ( často se na ně zapomíná)....Díky

Re: a ještě něco

můžeme někdy zajít na kafe nebo s dětma do cukrárky

byl to šok

Víš byl to pro mě šok celé ty tři články. Totiž v pondělí (po té věci)jsem otevřela blog tvého přítele a koukám jéé Lea zde píše také...no a pak už jen ta hrozná pecka co jsem dostala po přečtení. Pak jsem musela vzít děti někam ven...a celé 4dny jsem přemýšlela co ti mám napsat, že s tebou cítím, že vám přeji hodně zdraví, že tě chápu... stále jsem měla pocit jako když ti mám nějak pomoci, nějak tě podržet kdyby jsi potřebovala tohle vše jsi ve mě vzbudila tvými články... Jenže je to přesně jak píšeš Je to tvoje zpověď  z hloubi duše o které se dá psát ale nemluví.

Takže už vím proč, když jsem tě potkala jsi mi  připadala tak strašně šťastná, uvolněná a celá taková "rozkvetlá"  Asi jsi byla v té chvíli ve stejné pohodě jako malý když tam chrupkal... prostě spokojená( cestou domů jsem stále přemýšlela co bylo na tobě jiného) a dneska už to vím Byla jsi silnější....

Jste opravdu frajerka!!!

Občas si tady přečtu pár blogů, ale ten Váš je úplně jiná liga. Ne proto, že píšete opravdu hezky a působivě, ale proto, že píšete o něčem proti čemu je 99% blogů jen  tlachání a sra.ka o ničem.  A jestli se vše stalo nebo teprve stane je úplně jedno.

Vlastně píšete "jen" o životě, jak prosté a přitom tak zdrcující.

Ať se Vám daří!!!!!

Re: Jste opravdu frajerka!!!

Děkuji. Na jednu stranu mi to opravdu potěšilo. Na stranu druhou - veřte mi - dala bych cokoliv, aby můj syn začal život normálně.

A já psala něco normálního, třeba banálního.

Jenže mých posledních šest měsíců života je o tomhle.

co dál?

jinak si myslím, že až bude s malým vše ok. mužeš začít psát o tom co s tebou tahle "zkušenost " udělala nebot si myslím, že hodně maminek to ocení. je to hlavně o psychice ten, nápor člověk dokáže zvládnout, ale co když je pak klid? až se to vše rozleží v hlavě všechna ta kdyby- to musí být velmi náročné takové ty hrůzy co s nám stávají ty co nás sráží na kolena se ukládají někam hodně hluboko do paměti a pak vylézají až když je klid a pohoda hlavně ti přeju co nejvíc síly. a ta se dá čerpat i jen z políbení malé ručky či doteku   to jsou totiž ohromné generátory síly

Re: co dál?

nevím, jestli se mi bude chtít psát ještě někdy takováhle zpověď - docela to vyčerpává a spoustu věcí jsem prostě nedomyslela...Dovolila jsem si to psát právě proto, že teď je klid (je to zase relativní - oproti "normálním" dětem).

Píši, protože ta tenze je hrozná. Celou dobu jsem to držela. Nebo spíš nedokázala o tom mluvit. I nejbližším (třeba mámě) jsem oznámila, že byl Prcek v komatu až tři dny potom...když už z toho byl venku.

A tak to teď alespoň tak nějak ventiluji - zpětně píši něco jako deník.

A říkám si, že třeba to někomu k něčemu (kromě mě) bude. Nevím k čemu, ale to je jedno..

Radši pak napíši, jak jsem autem porazila pět motorek najednou a pak půl roku věděla, na co vydělávám

poznání

tesco já blondaté kudrnaté  dítě ty spící dítě a přítele ..už víš nechci psát jméno

Re: poznání

Jasně :-) Krásný blonďatý dítě...Překážely jsme tam nějaké postarší paní v uliččce s dvěma kočáry

poznání

nedávno

jsem tě potkala a nikdy bych si neuvědomila, jak to krásné

miminko co spinkalo v přenosce moc bojovalo,Vsadím se,že se

vydržíš hodiny dívat na to jak klidně spí.je

to balzám na dušičku..?

Re: poznání

a můžeš mi trochu připomenout, kde jsme se potkali? Aby mi došlo, kdo jsi

po přečtení...

Dostala

jsem pecku ,slzy v očích-husí kůže Z toho o čem jsi

psala a jak Totiž takhle píše matka,protože nikdy nemáme

větší strach o někoho tak blízkého jako jsou

naše děti(bolest a bezmoc chápu ) DRŽ SE J.K