- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
muj synLea Zvoníme na zvonek a mne se posledních pár měsíců promítne v hlavě rychlostí světla.
Chtěla jsem holčičku a nepochybovala, že ji už vlastně mám. Myslela jsem si to asi jediná. Kdo se na mne jen zdálky podíval, tvrdil: „To je jasný, to je kluk.“
Prvních pět měsíců jsem si fakt užívala. Žádné nevolnosti – jen trochu víc spaní. Zvládli jsme dovolenou v Řecku, pár výletů po Čechách s foťáky kolem krku. Chodila jsem nalíčená, dobře oblečená, s boty na podpatku. Dokonce jsem kamarádce vizážistce dělala dvakrát model na prezentační fotky.
Pak jsem jednoho dne šla v naprostém klidu na standardní gynekologickou prohlídku. Když mi doktor pomáhal z toho mnou nenáviděného křesla, byl vážný a dal mi na výběr: Buď slíbím, že budu dodržovat klidový režim doma nebo mne pošle do nemocnice, abych si odležela zbytek těhotenství tam. Začínala jsem se „otvírat“ (pánové prominou tenhle obrat).
Odcházela jsem s „knedlíkem v krku“, volala partnerovi a doma si v „lacláčích“ lehla. S notebookem na kolenou. Vydržela jsem to pár dní. A pak se pomalu vrátila do „normálního režimu“ – jen jsem nenosila nic těžkého. Záludnost toho všeho byla v tom, že mi nic nebolelo, žádné varovné signály. Cítila jsem se velmi dobře.
O měsíc později (v sedmém měsíci), bylo to v pondělí, jsem ráno vstala – se všemi příznaky, že se něco po….. Kontrakce, tvrdnutí břicha, krvácení… Zrušila jsem telefonicky plánovanou prezentaci u jednoho klienta, zavolala svému gynekologovi a odjela v doprovodu partnera na akutní kontrolu. Když mi zase pomáhal z křesla, zavolal si ho do ordinace a řekl: „Odvezte ji do jakékoliv fakultní porodnice. V případě, že by porodila, bude tam o dítě postaráno lépe než ve standardní nemocnici.“
Absolvovala jsem jízdu do Prahy do jedné nejmenované nemocnice. V ruce jsem držela zprávu od svého lékaře s „povelem“ STATIM – ten mi měl zajistit, že mne okamžitě přijmou na porodní sál.
Trochu jsme bloudili, a když nakonec porodní sál našli a po drahné chvíli otevřela sestra, štěkla na mne: „A ve kterém jste jako měsíci? Jděte si vyřídit nejdříve kartu na ambulanci.“ Ambulance byla úplně někde jinde, procházeli jsme nekonečnými chodbami a já čas od času zastavila a vydýchávala kontrakce. Kouzelné slovíčko STATIM asi nefunguje.
Když jsem po další hodině měla v ruce konečně kartu a měla přijít na řadu, odešel lékař k akutnímu porodu. Tak tedy dalších 30 minut. Seděla jsem na židli, nohy od sebe – protože jinak už to nešlo. Konečně na mne přišla řada, svlékám se v kabince, sestra otevře dveře a oznamuje mi, že mám vydržet ještě asi 20 minut, než si lékaři předají službu. Čekám. Je to nekonečné. Konečně zase lezu na to hnusné křeslo. Lékař mne ani řádně neprohlédl a zařval: „Vozík, odvoz na sál – jestli toho ještě bude vůbec schopná!“
Pak se velice pečovatelsky zeptal, jak dlouho už v nemocnici jsem – zamyslela jsem se – asi dvě a půl hodiny.
Co se dělo potom, za dveřmi sesterny nebudu interpretovat – v každém případě jediný on asi věděl, co znamená STATIM.
Přejezd chodbami jsem „přežila“ a byla jsem tam, „odkud jsem vyšla“. Na porodním sále.
Rozeběhla se neskutečná „záchranářská akce“ – současně mi měřili tlak, dělali ultrazvuk, vyšetřovali, napichovali infuzi, sepisovali kartu…několik doktorů, několik sester… Po infuzi na zmírnění kontrakcí přišla kontrolovaná tachykardie. Volili to menší zlo. Svalové křeče a třes těla se nedal ovládat. Nevím, jaký byl na mne pohled a bylo mi to jedno. Soustředila jsem se na to, abych necvakala zuby. Očima jsem hledala svého partnera – potřebovala jsem jeden jediný klidový bod, záchytný bod. Na něco se koncentrovat. Po 20 minutách to odeznělo.
Najednou do místnosti vběhla sestra a hlásila, že mají STOP stav – inkubátory jsou plné. Ocenila jsem akceschopnost lékařky – lepší převážet dítě v „lidském inkubátoru“ než odrodit tady a pak složitě zajišťovat životní funkce mimo tělo matky. Naložili mne do záchranky a vezli do jiné pražské porodnice. Byla jsem vnitřně připravená na to, že budu rodit v sanitě. Vlastně mi to už ani nepřišlo divné.
Nerodila jsem.
V „nové“ porodnici došlo na další rozhodování – konec pánevní, dítě vystrčilo nožičku. Voda nepraskla. Dítě zastrčilo nožičku. Ukončit nebo čekat a zkusit napíchat potřebnou dávku kortikoidů na rychlé dovyvinutí plic? Byla jsem relativně v klidu, pořád jsem čekala, že to bude ještě horší. Asi nám to všem dodalo odvahy – bude se čekat.Potřebovala jsem dvě dávky kortikoidů po 24 hodinách.
A tak jsem začala odpočítávat čas. Pár hodin pro plíce mého dítěte nemají význam.
Ležela jsem za plentou na porodním sále. Prožila noc v křiku, hysterii, nadávkách, rezignaci, radostném křiku matek a dětí… Ale já pořád počítala čas. Dívala jsem se na fotku zapadajícího slunce v Norsku, kterou mi partner stihl dát do ruky a kterou fotil na sólo moto expedici. Průběžně jsem upadala do divného spánku a po dlouhé době mi přišla „navštívit“ moje totemová Lvice. Chodila jsem s ní po vyprahlé Africe, schovávala se do stínu za kámen, plazila se ve vysoké trávě. Sála jsem sílu z toho zvířecího těla a pletla si, jestli jsem to ještě já nebo už ona.Bylo ráno a mne „přestěhovali“ na pokoj vedle porodního sálu – nohy v úhlu 30 stupňů nahoře. Nejedla jsem, nepila. Pořád počítala hodiny. Začínala jsem věřit, že takhle klidně měsíc ještě přece vydržím, že to prostě zvládnu!Byl večer a další várka kortikoidů.V noci jsem spala.
Přišlo ráno a silné kontrakce.
…a rozhodnutí o ukončení císařským řezem. Posílám partnerovi krátkou sms: Rodím.
Nade mnou najednou stojí anesteziolog a já se slyším, jak říkám: „Trochu se bojím.“
Otvírám oči a vidím hodiny – nemohu přečíst kolik je. Nedokážu si to uvědomit, co to jsou čísla, jak to mám číst a znovu usínám.
Znovu se budím a u hlavy mám mobil a přijatou sms: „Máš kluka, 890g, 32cm.“ Zase usínám.
(Tenhle příběh nedokážu vtěsnat do jednoho povídání. Jak se nám všem změnil život, když se otevřeli dveře ARA a já si poprvé dezinfikovala ruce a oblékala návleky, napíši do dalšího článku.)
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!