Východ či západ? Iluze výběru věčně zrazovaného národa.

Veliká to otázka současné doby. Jít s Ruskem? Jít s USA? A záleží na tom? Stejně nás vždy všichni zradili, a ti, kterým jsme věřili nejvíc, nás napadli a obsadili ...

Jak se již mnohokrát v naší historii stalo, je opět náš národ rozeštváván na dvě názorové skupiny. Jedna bezmezně miluje vše americké a nenávidí vše ruské, u druhé je to přesně naopak. Není tento výběr ve skutečnosti zbytečný? Stejně nás vždy všichni zradili. A to především naši spojenci.

Poslední rok zažívá naše společnost jakési rozdělení na "zapřísáhlé Rusofili" a "Rusofóbní Amerikánofili", a já se musím dennodenně zamýšlet proč? Proč je naše společnost opět rozdělena do dvou táborů neschopných mezi sebou slušně jednat na základě faktů a slušné debaty bez urážek a zbytečných nařknutí. Proč nejsme schopni vést jako civilizovaní lidé debatu mající docílit jednotný postoj národa na základě kompromisu a využít svého středoevropského postavení k navázání smíření obou stran na základě kompromisních jednání. Přeci jen rozeštvávat půlku světa k vůli jednoho poloostrova, na nějž měl někdo zálusk, ale druhý si jej ukousl s posvěcením tamního lidu o něco dříve, to nikam nevede.

A tady mi dochází, že my Češi jsme nebyli téměř nikdy jednotní v otázce, či stát na straně východu či západu. Snad je to právě oním středoevropským postavením, přesně mezi Slovanským a Germánským světem.

Již v dobách, kdy vznikal náš stát, jsme byli postaveni před těžkou otázku, zda přijmout křesťanství z Byzance, či z Bavor, a zda šířit křesťanství pomocí latiny, či v jazyce nám srozumitelném. Ano, nakonec zvítězila Byzance a na Velkou Moravu přichází věrozvěstové Konstantin a Metoděj. Netrvá však dlouho, a naše církev opět zažívá boj mezi latinou a staroslověnštinou. Latina vítězí, a spolu s církví od západu jsme po staletí vystavováni neustálému vlivu germanizace, kterou část společnosti vítá, především majetná šlechta, avšak velká část společnosti se staví na odpor. Postupem času to zachází až tak daleko, že měšťané hovoří ve většině případů pouze německy, oproti tomu na vesnicích se udržuje stále původní jazyk. A tady vzniká silné hnutí za jednotný slovanský svět, což se opět nelíbí těm nejmocnějším, až příliš poněmčeným obyvatelům naší země. Není tedy dáno toto nejednotné postavení naší společnosti jak její polohou, tak i naší historií? 

Na kterou stranu se tedy dát? Já říkám ani na východ, ani na západ. Dejme se vlastní cestou a stůjme si za silným a samostatným státem. Nemusíme nikomu poklonkovat, ani kopírovat jiné mocnosti, jak máme bohužel ve zvyku. Člověk může být stejně tak hrdý, že se narodil v Česku, stejně jako by se narodil v Rusku, Německu či Americe. Není potřeba poslouchat velké mocnosti, to nás nikam neposune. A kdo si myslí, že je potřeba patřit do jednoho či druhého spolku, ať se podívá neutrální Švýcarsko. Není potřeba být součástí Unie, abych mohli uzavírat pro nás výhodné dohody, a to se všemi stranami. Kdo chce být s námi za dobře, ten s námi bude spolupracovat, ať jsme součástí jeho paktu, či nejsme. Už dávno jsme se měli ponaučit z historie, a nepřidávat se k nikomu, vždy jsme pak museli poslouchat, a kdykoli jsme se jen mírně odlišili, bylo na nás právě těmito spojenci vysláno vojsko. 

Jako první stačí vzpomenout počátek 15. století. Země koruny české jsou součástí Svaté říše, Čechy zažívají zlatý věk vlády Karla IV. a na Pražské univerzitě studuje mnoho nadaných učenců Evropy. Vládu po Karlu přebírá jeho syn Václav a mezi učenci bohaté a hrdé země se objevuje myslitel Jan Hus, jehož myšlenky se však ani trošičku nezamlouvají Katolické církvi. Na Husa je vyhlášena klatba a tak opouští Prahu a šíří své myšlenky po Čechách. Jeho myšlenky dopadají na úrodnou půdu a velká část společnosti si přeje reformaci církve i společnosti v duchu Husových myšlenek. Hus je tedy pozván do Kostnice, aby své učení obhájil, ona možnost mu není dána a Hus je 6. července 1415 upálen. Jeho myšlenky však žijí dál a hrozí vpád křižáckých vojsk do našich zemí, čehož se král Václav obává. Hrdí Češi tedy chopí zbraní, a jdou králi ukázat, že za nim stojí a že za svou zemi budou bojovat. Nesmíme opomenout na defenestraci samozřejmě, jejíž obětí se stanou hamižní konšelé novoměstské radnice, jež od počátku proti husitství zbrojí. Když se král o defenestraci dozví, je raněn, bere to jako zradu lidu, jež miloval, proti své osobě a následně umírá. Co následovalo víme. Jeho bratr Zikmund do Čech vysílá nejednu křížovou výpravu a začínají husitské války, které ukončí až další zrada, tentokráte z našich řad.

Roku 1538 usedá na Český trůn první z Habsburků a stáváme se součástí rakouského soustátí. Nárok na český trůn však není dědičný, poněvadž Českým stavům zůstává právo volby vlastního panovníka. Tak nějak se však stane, že vždy odsouhlasí Habsburky navrženého dědice rakouského trůnu a takto to pokračuje až do 1617, kdy král Matyáš za svého nástupce označí svého bratrance Ferdinanda Štýrského, což zní Čechům jako provokace. Ferdinand je zapřísáhlý katolík a ve Štýrsku krvavě potlačil evangelíky, což je pro české protestanty nepřípustné. Avšak protestantská opozice byla nejednotná a samotný král Matyáš se výhrůžkami a úplatky činil, aby k schválení jeho následovníka došlo. Následně dochází k porušování práv protestantu katolíky, kteří se nyní cítí v postavení nad protestanty, a roku 1618 dochází k další defenestraci na královské místodržící, oba katolíky. Volba krále je prohlášena za neplatnou, neboť šlo pouze o přijetí krále coby uchazeče o trůn a měl následovat ještě řádný volební akt. Následuje opět válka s našimi rakouskými spojenci a popravy českých stavovských pánů. Země koruny české tak nadobro připadají pod nadvládu Habsburků a následuje nejedno krvavé potlačení z této strany, kdykoli jsme se dožadovali vlastních práv či změny.

Další velkou zradou našeho národa je Mnichovská zrada z roku 1939, kdy nás opět zradili naši nejvěrnější spojenci. Tentokráte však ne z mocenských důvodů a z touhy ovládnutí našeho soustátí, či z nelibosti k našim myšlenkovým pochodům, ale pouze ze strachu z války. Tuto zradu tedy nemohu hodnotit jako ty předchozí a následující, ačkoli fakticky šlo o diktát nařizující podřízení se jinému národu. I přesto na naše území s nepřátelskými úmysly nevstupovala armáda našich spojenců.

Kdy však k nám opět vpadla vojska našich spojenců, to je rok 1968. Od roku 1948 jsme byli součástí východního socialistického bloku a od roku, tuším, 1955 jsme byli členy Varšavské smlouvy, jejímž cílem byla společná obrana území právě východní Evropy. Od konce roku 1967 a během první poloviny roku 1968 u nás probíhalo uvolňování režimu a budování Socialismu s lidskou tváří. Opět se našim spojencům náš postoj a naše smýšlení nelíbilo, a opět naše hranice překračují vojska právě našich spojenců. Co následovalo, to všichni víme.

A já se ptám, zdali jsme opravdu tak hloupí, že jakmile okusíme závan svobody, okamžitě se přesuneme do dalších dvou paktů, tentokráte EU, kde posloucháme hloupé úředníčky z Bruselu či Mutter Merkel, a NATO, které de facto řídí USA a je pouze nástrojem k prosazování politických zájmů Washingtonu za užití síly. Plody této výtečné spolupráce můžeme vidět už dnes. Úředníci z Unie nám nutí přijímat cizince, ačkoli naše země na tom už tak není ekonomicky nejlíp a v případě že neposlechneme, vyhrožují sankcemi, zmrazením dotací z fondu (do nějž přispíváme každý rok také nemalé částky), zastavením příspěvků na mléko a já nevím co si ještě vymyslí. Vedle těchto událostí je nám z NATO nucen protiruský postoj a americká armáda se nám tu po našich silnicích prohání pomalu jako doma. Jakmile chce někdo protestovat proti průjezdu amerického konvoje, nemůže, poněvadž by to mohlo budit nedůvěru vůči spojencům. Stejně tak by neměl náš prezident jezdit na vojenské přehlídky do Ruska a Číny, a měl by poslouchat velvyslance, alias říšského protektora, Andrew Schapira, abychom nebudili  nedůvěru vůči spojencům. Pod tuto větu se pomalu zahrnuje jakákoli činnost, jenž se pánům z Washingtonu nelíbí, a já se jen hrozím, kdy budeme natolik nedůvěryhodní vůči spojencům, že k nám zavítají jako do Libye, Egypta, Afghánistánu či  Iráku.