Rozhlédneme-li se kolem, je víc než patrné, že česká společnost je rozdělena na dva nesmiřitelní tábory. Oba do sebe bez ustání kopou a nejsou schopny pochopení. Dokud tohle však neskončí, naše společnost se nikam nepohne.
Když dnes člověk pozoruje stav společnosti či jen pročítá internetové diskuze, což bohatě stačí, aby si člověk udělal obrázek, nemůže si nevšimnout onoho rozdělení. Jakmile je někdo euroskeptikem, má jiný názor, nežli by měl dle médií sdílet, podporuje Miloše Zemana, není nadšeným multikulturalistou a nevím, co všechno se dá do této kategorie ještě nacpat, je okamžitě označen za komunistu, či ruského agenta. Zatímco jedni, a jsou to převážně příznivci TOPky, kteří se označují za tu vznešenou vzdělanou vrstvu, jež je žel bohu nucena žít v jednom státě s prachobyčejným českým póvlem, by se nejraději klaněli Angele Merkelové, div by ji nohy nelíbali, označí každého člověka s jiným názorem za nenapravitelného bolševika a negramotu, ti druzí naopak označí první skupiny za vlastizrádce a vše americké za fašistické.
Je to až k nevíře, ale je to skutečně tak. Jsou mnozí pisálci, které si doslova člověk dovede představit svíjet se v křeči a kvičet přitom jako prasata, jakmile vidí, že někdo smýšlí poněkud jinak, než by měl, když někdo má jiný názor, či když se té straně, již tolik nenávidí, něco povede, či vyjde napovrch, že měla pravdu.
Typickým příkladem může být snad europoslanec TOP09 Jaromír Štětina, jehož profil se fantasmagoriemi o ruských agentech mezi námi doslova jen hemží. Možná si budete klepat na čelo, ale tento pán skutečně věří, že Miloš Zeman v přímé volbě prezidenta vyhrál dík ruským agentům a že nyní je schopen opět pozvat vojska … vzhledem k onomu slovu opět ani netuším, o vojska koho by se vlastně mělo jednat, když Varšavská smlouva už dávno zanikla. Že by měl obvolávat jednotlivé státy bývalého východního bloku? Těžko soudit. Ale stejně omezené názory bez logiky se objevují na obou stranách barikády. Faktem však zůstává, že jakmile se této menšinové skupince, pravděpodobně s TOPkou v čele, něco nelíbí, neváhá začít vyřvávat a vztekat se. Neváhá přitom poukazovat na léta komunismu a z lidí kolem dělat bolševiky či agenty samotného vládce kremelské říše.
Vrcholem všeho je snad současný, poněkud směšný, spor o přejmenování svátku 17. listopadu na „Mezinárodní den studenstva a den boje za svobodu a demokracii“. Dle úsudku samotného předsedy TOP 09 Miroslava Kalouska, jak uvedl server aktuálně.cz, jde opět o dílo komunistických struktur, které se dokázaly prohlasovat před listopad 1989, a nyní padá jeden symbol za druhým.
Abych pravdu řekl, já osobně bral 17. listopad vždy jako den studenstva. Jak v roce 1939, tak v roce 1989, se vyznamenali především studenti. Nevidím jediný důvod, proč by neměli mít naši studenti svůj den v kalendáři. Po právu si jej zaslouží. A je opravdu veliká hloupost předpokládat, že když se tehdejší systém a vláda komunistické strany zhroutili v celé východní Evropě, včetně SSSR, které se následně rozpadlo, že právě u nás, v středoevropském státě, jehož lid po ničem jiném než po svobodě a pokoji po celé dějiny snad ani netoužil, že právě zde by se vláda jedné strany udržela až do dnešních dnů. Tahle teorie mi přijde, pane Kalousku, opravdu absurdní.
Avšak, kde se to bere? Kde se berou tyhle ty postoje neustále odsuzující ty druhé? Co dělá z lidí takové posery vidící v každém člověku s jiným názorem hned nepřítele? Proč se zde hned lidi škatulkují na rusofilcky a rusofoby, fašouny a sluníčkáře, vlastizrádce a bolševiky? Proč nejsou lidi schopni vést společnou debatu a v ní dojít k závěru a na místo toho jen na sebe pořvávají? Obávám se, že kámen úrazu je třeba hledat opravdu v časech komunismu, době temna naší novodobé historie.
Je to sice již víc než čtvrt století, co se tahle temná a ponurá éra našich dějin skončila, je však nyní víc než patrné, že se lidé nad ni ještě nepovznesli. Někteří by nejraději pořádali hony na bývalé komunisty, ať už jimi byli z vlastního přesvědčení, pro prospěch či z donucení. Další se bojí všeho ruského a nejsou pro svůj strach schopni obyčejné a smysluplné diskuse, jen kopou. A kopou vzteky. Další zase ty druhé označují za vlastizrádce a fašisty, jako to dělali komunisté se svými odpůrci krátce po skončení války. Zkrátka a dobře, kdo nejde s námi, jde proti nám. Onoho hesla se však tak nějak ironicky drží obě strany. Stále zde obchází duch komunismu. Ono strašidlo, jež mnohým zjevně nedá spát. A dá se to pochopit. Zdali to však také nebude hluboko v podvědomí všech, že za vítězný Únor jsme si mohli sami. Tedy naši předkové a jejich hloupost, jež rudé do vedení státu postavili.
Zamysleme se však přátelé. Není čas se nad vše povznést? Ano, kam až to Gottwaldovi následovníci dopracovali, to byl opravdu sajrajt. Avšak historie není pouze posledních sedmdesát let, kam se paměť vás všech tak upíná. Není čas si začít připomínat, co vše se odehrálo předtím a pokusit se navázat na odkaz předků? Nebudovali snad dávná knížata a králové tuto zemi s vědomím, že ji budují pro generace příští? Jaký byl kníže Václav moudrý a mírumilovný, je tohle snad zbytečné připomínat? Neproslavil nás snad Jan Lucemburský v Evropě víc než dost? Opravdu jsme na zlatou éru krále a císaře Karla zapomněli? Vznešené myšlenky Husovy a jeho ušlechtilá smrt pro pravdu pro nás nic neznamenají? Hrdý Husitský odboj vůči zbytku Evropy, k němuž se upínali zraky všech vlastenců i obrozenců v časech následujících, budeme skutečně označovat za bandu banditů? Nebyl to sám Masaryk, kdo prohlásil: "Tábor je náš program!"? A co odkaz velkého díla Jana Amose? Či znamená vůbec pro někoho dnes něco odkaz legií?
Obávám se, že léta pod bičem nacismu tento hrdý národ žel bohu pokořila natolik, aby následně hupsnul do blátivé kaluže socialismu. A lidé zapomněli. Zpohodlněli. Stali se z nás líné ropuchy, bez povědomí o odkazu předků. Místo, aby se lidé spolu dokázali dohodnout, ukazují jeden na druhého. Nadávají a skřehotají. Z bláta jsme vylezli, žábami však mnozí zůstáváme. Může být dobře. Lidé by mohli hledat společné postoje na základě rozumných diskuzí. Lidé by mohli držet za jeden provaz a snažit se, aby země české vzkvétali. Naše historie je dlouhá a rozmanitá. Dá se na ni stavět. Již se na ni konečně opět může stavět. Neděje se tak však. Lidé jsou zamindrákovaní a raději budou urážet druhé, než by se s nimi pokusili diskutovat, než by se pokusili druhé pochopit. Pořád zde obchází ono strašidlo komunismu, oni duchové všech mrtvých bolševiků. A dokud se jich nezbavíme, nic se nezmění.
