K reformě nás předurčují dějiny, proč tedy nyní volíme útěk?

Z hlediska vývoje našeho národa jsme předurčení k reformám. K boji za lepší a spravedlivější společnost. Proč tedy dnes namísto úsilí o reformu Evropy voláme po útěku? 

Často mi lidé vytýkají, že jsem člověkem, který až příliš hledí do historie a odpovědi na otázky dnešní doby hledá v minulosti. Může být. Nejde ani tak o to, že historie nás má učit se především z chyb našich předků. Ale jsem osobou, která v sepětí s myšlenkami svých předků hledá něco víc. Cestu, kterou oni dláždily. Kterou oni se snažili jít a která nám ukazuje, jak přemýšleli a zač bojovali. Jaký svět si přáli vybudovat. Národ je mi tak živým tělesem, které se vyvíjí od něčeho k něčemu. Bytostí, která musí mít své pevné postavení ve světě. Tvorem, který musí pro něco žít. 

Právě proto čtu historické knihy z našich dějin a v nich hledám paralely s obdobími pozdějšími. A zajímám se také o myšlenky našich předků. Především knihy profesora Masaryka jsou mi blízké. A právě po přečtení České otázky a během četby Jana Husa jsem si začal uvědomovat, že jsme vlastně národem reformátorů. Jak píše ve zkratce Masaryk, jsme národem, který zahájil a prožil reformu a následně protireformu a posléze i obrození se stalo pokračováním reformy. 

Zahloubal jsem se ve svých myšlenkách a došel k přesvědčení, že jsme skutečně těmi, kteří vždy usilovali o reformu. O napravení společnosti.O svobodnější a spravedlivější společnost. Jan Hus započal reformu církve a boj za lepší a spravedlivější společnost a jeho boj stal se revolucí, která jak už to tak bývá, spolkla vlastní děti a i ti, kteří bojovali v Husově jméně páchali skutky, nad kterými by největší z našich reformátorů lomil rukama.

Husem však úsilí o reformu neskončilo a jeho odkazu zůstávaly věrné i generace příští. Zažili jsme boj za uchování tohoto odkazu. Naše obrození stalo se pokračovatelem reformního úsilí a následovaly snahy o reformu Rakouského mocnářství ve svobodnější a spravedlivější společnost. Mocnářství padlo, po desetiletích se moci ujal bolševik, který tuto linii přeťal, ale i přesto se u nás zrodily opět snahy o vybudování lepší, spravedlivější a svobodnější společnosti, když jsme se nadchli pro budování socialismu s lidskou tváří.

Nejen tyto události mne však směřují k myšlenkám o náš reformní úděl. Vidím jej i v časech před mistrem Janem, neboť přečteme-li si něco ze zákoníku Karla IV. Majestes Carolina, opět nás osvítí jeho snaha o přeměnu středověké společnosti, ve společnost lepší, morálnější a mravnější..

"Není dovoleno žádnému pánovi nebo šlechticovi, aby svým lidem nebo cizím vylupoval oči. A bude-li někdo usvědčen z tak nelidského skutku, nebo se k němu přizná, nechť ví, že právě tím upadl v hněv králův na svých statcích a všech věcech."

"Bude-li shledáno, že některý pán nebo šlechtic uřízl svému člověku nebo komukoliv jinému nos s chřípěmi, nechť ví, že všechny jeho statky propadly královské milosti."

"Jestliže byl někdo udán, že vášni chtíče násilně zprznil pannu nebo znásilnil jinou počestně žijící ženu, má se ihned taková panna nebo žena veřejně ukázati na místě spáchaného zločinu, jestliže tam bydlí lidé, jinak na místě kde blíže bydlí lidé, má roztrhat šlojíř a vysokým hlasem žalovati a křičeti proti takovému násilníkovi před počestnými lidmi."

Ano, Jan Hus, Karel IV., Havlíček, Palacký, Masaryk i snahy o změnu socialismu v lepší a spravedlivější nenásilnou společnost, to vše mne posiluje v mém přesvědčení, že jsme národem, který vždy usiloval o reformu a usilovat by o ni měl, kdykoli se naskytne k tomuto odvážnému a zodpovědnému úkolu příležitost. A ta příležitost nastala právě nyní.

Jenomže jak se k ní stavíme. Evropa je konečně jednotná. Naši předci počínaje Jiřím z Poděbrad, přes Jana Ámose až pány Beneše a Masaryka by určitě tomu byli rádi, neboť právě oni usilovali o jednotnou Evropu. Masaryk dokonce ani nikdy nestál proti Rakousku samotnému, jako spíše proti pangermanismu a proti myšlenkám, ze kterých se později zrodily idee Adolfa Hitlera. Nikdy však nestál proti unii středoevropských států, kterými Rakousko-Uhersko bylo. I on byl zastáncem jednotné Evropy, jako mnoho našich předků. Tak proč nyní voláme po izolaci a přejeme si, aby se jednotný kontinent rozpadl a vystřídal jej chaos? Proč nehledíme odkazu předků a nesnažíme se jej udržet a naopak nevstaneme v čele reformních snah, jak nás k tomu předurčují dějiny? Máme jedinečnou příležitost. Nikdo nám nehrozí zbraněmi ani odvetou, na našich hranicích se neřadí tanky a na Prahu nemíří děla. O nutnosti reformy se naopak mluví i na těch nejvyšších postech.

(To nejdůležitější cca od 3. minuty)

Ano, reforma, nikoli pád, to je to, co Evropa potřebuje. Jednotná Evropa je naší jedinou možností, jak obstát v tomto zmenšujícím se světě, kde velmoci typu Čína, Rusko a USA se stávají předními hráči. Napsal jsem to již nejednou a napíši to opět. Pouze jako jednotný kontinent máme možnost zařadit se po boku jako rovnocenný ba dokonce vedoucí hráč. Tak proč se u nás volá tolik hlasitě po útěku a rozpadu?

Protože chybí osobnosti. Nedostává se nám osobností, které by se bez ohledu na politické ohlasy věnovaly tomuto úkolu a nezabředávaly se do zbytečného populismu. Právě takové potřebujeme. Osobnosti, které budou hledat cestu k lepší společnosti. K lépe fungující jednotné Evropě. A takovým bychom měli naslouchat. A naopak ony by měly naslouchat hlasům všech kritiků a nezatracovat je. Měly by hledat inspiraci jak u zastánců jednotného kontinentu, tak i u jeho kritiků, aby si uvědomily, kde jsou problémy, které je potřeba řešit. Jen tak můžou přicházet s návrhy, jak problémy řešit ku vší spokojenosti.

Stejně tak politici si musí přestat hrát na vlastním dvorečku a nesmí úspěchy EU přičítat sobě a neúspěchy naopak sypat na hlavu Bruselu. Nekonají tak jen ti antievropští, ale i ti proevropští. Právě ti by si měli nejvíce sypat popel na hlavu, neboť právě tento jejich postoj se nejvíce podepisuje na Euroskepsi. Stejně jako média, která v očekávání, že přinesou nevídanou senzaci, píší mnohdy naprosto zcestné články pravdě tak daleké, jako je nebe zemi. Pokud dojdeme těchto úspěchů u nás, pak naplnění našeho reformního údělu nebude již nic více státi v cestě.