Den české státnosti. Znamená pro nás ještě něco?

Máme 28. září a naše země si připomíná smrt knížete Václava. Ať však projíždím internet skrz na skrz, nenarážím nikde na připomínku nám významného vladaře. Znamenají pro nás naše svátky něco, nebo jde prostě o den volna na víc?

Právě na dnešní den, 28. září, připadá Den české státnosti a naše země by si měla připomínat den úmrtí knížete Václava, jednoho z naších prvních svatořečených a zároveň patrona naší země. Jak však projíždím internetem skrz na skrz, nikde nenarážím na sebemenší připomínku tohoto významného data. Koukám na profily našich politiků na facebooku i parlamentních listech a nenalézám sebemenší vyjádření k tomuto dni. Dokonce ani stránky jako Pro-vlast, Vlast či Vlastenci se ani slůvkem k dnešnímu dni nezmiňují. Nevidím ani články o připomínkových akcích. Jediným portálem, kde se k tomuto významnému dni můžeme něco dočíst, je snad Seznam. Je to smutné a fakt, že dle nejpravděpodobnějších pramenů by to právě dnes mělo být 1080 let, a tedy kulaté výročí úmrtí našeho patrona, tuto ignoraci tohoto významného dne činí ještě mnohem smutnější. Pro mnohé tento den zjevně znamená jen den volna na víc. Zapaluji tedy svíčku, pouštím chorál svatý Václave a následně operu Má vlast, a pokouším se připomenout si, kdo to kníže Václav byl, co vykonal, i jak tragicky skonal.

Kníže Václav, člověk ještě z dob legendami proplétanými a sám nejednou pověstí a nejasností obestřen. Z historických pramenů se dovídáme málo, a i to málo je velice nejasné. Prameny se neshodují na dni jeho narození, rozcházejí se v období, kdy se měl ujmout vlády a dokonce i rok jeho úmrtí nám není zcela znám. I přesto vše se však stává v očích romanopisců světcem a mnohé kroniky jej vykreslují jako přirozeného světce. Měl stavět kostely, šířit křesťanství, vykupovat otroky, podporovat duchovní a být neskonale dobrým vladařem. O samotném Václavovi se pak mluví jako o knížeti na svou dobu velice vzdělaném. Dokázal číst i psát a dokonce ovládal i latinu. Těmto znalostem i vlastnostem měl nabýt dík východy babičky Ludmily i studiím u jistého kněze Učeně na hradišti v Budči. Odmítal však válku s Bavory a Sasy a to se mu stalo osudným. Jeho bratr, jež věřil, že si s "Němci" poradí, Václava pozval do Boleslavy a tam jej měl spolu se svými druhy zavraždit před vraty kostela.

Ano, někteří historici mávají i kronikami, jež nám tohoto světce vykreslují jako obyčejného vladaře, jakých byl tehdy plný kontinent a i na samoten čin vraždy předkládají hned tři verze, mi se však původní příběh, stejně jako našim obrozencům, zamlouvá ze všech nejvíc. 

Kult svatého Václava, co by příkladného světce a patrona české země vzrostl až po vladařově smrti. O rozšíření tohoto kultu se zasloužil i český král a římský císař Karel IV., který sám píše legendu o Václavovi, co by mučedníkovi a vévodovi české země. Samotní Přemyslovci pak měli Václavovi děkovat za vítězství v bitvách. Po bitvě na Bílé hoře pak vzniká pověst o rytířích, jež spí v Blaníku. Na tuto krásnou pověst mám však svůj pohled, který soudí, že Blaničtí spí v každém z nás a sami je musíme v sobě najít a probudit. K našemu patronovi pak vzhlíželi i naši obrozenci, jež se zasloužili o to, že náš jazyk stále žije a tedy jim můžeme vděčit i za existenci našeho státu, za přežití našeho národa.

Neplujme tedy prosím na odkaz našich předků, a ctěme i my to, co pro nás dokázali, a zač bojovali. Ztratíme-li své tradice jen proto, že nám přijdou směšné a zastaralé, pak ztratíme i svou původnost a vědomost o tom, kým jsme.

"Každý stát, každá kultura, každý národ a dokonce i každý člověk musí mít před sebou něco, čemu věří a k čemu může upínat svůj zrak v těžších časech, kdy se situace zdá neutišitelná a on se cítí zcela bezmocný, v těchto chvílích se v srdci rodí touha mít svého ochránce, patrona, bojovníka za naše práva, někoho, kdo se zachoval co nejlépe a nám tím dodává sílu, že vytrval až do konce, a to svatý Václav bez pochyby splňuje." (Závěr dokument Smrt svatého Václava)