Tak jsem vám šel na ÚSTR

Když začaly tahanice o Ústav pro studium totalitních režimů, propustili pana ředitele a schylovalo se k přeměně ústavu na „Ústav marxismu-leninismu“, který bude zkoumat, jak nám bylo za komunistické diktatury dobře, řekl jsem si, že tam musím rychle běžet, abych se ještě dozvěděl, co jsem zač, resp. co jsem byl zač. A divil jsem se i pousmál …

 Začalo to v roce 1981 jednoduše: moje kamarádka, říkejme jí Fanuška, mě jednoho dne překvapila a celá ustrašená mi vyprávěla, že její muž pracuje jako zemědělský expert v Íránu a zničeho nic jí volali z jednoho podniku zahraničního obchodu, aby zatelefonovala svému muži, aby se ihned vrátil do Prahy, že pro něho mají lepší a lépe placenou práci v Alžíru. A to bylo Fanušce podezřelé, protože věděla, že její muž neumí francouzsky – jak by se tam s nimi domlouval? Pojala tedy podezření, že ho chtějí dostat do Prahy a zavřít, i když neví, proč. Odpověděl jsem jí, že nemusí vědět, jestli její muž dělá nebo nedělá nějakou špionáž, ale že by ho měla jako správná manželka varovat. Chtěla radu, a tak jsem ji dal: zavolej svému muži a řekni mu vše, co mu chceš říci a teprve jako úplně poslední větu mu řekni, že ho volají do Prahy a že ti to je podezřelé. Tušil jsem, že po této větě telefon zmlkne … Také se tak stalo.

Jenže její muž, vědom si toho, že nic špatného nedělá, přiletěl. Soudruzi estébáci zmeškali přílet letadla a tak ho zatkli až doma, dvě hodiny po příletu. Seděl ve vyšetřovací vazbě asi rok a pak ho jako nepravdivě obviněného pustili.

Během pár dnů jsem se kvůli oběma také stal podezřelým ze špionáže a začali mě sledovat. Šlo jim to dobře, nic jsem nepoznal. Na ÚSTR jsem si přečetl, že mě někdy sledovalo až osm soudruhů a jedna soudružka během jednoho dne a další den dalších osm jiných. Ve zprávě o sledování je přesně napsáno, kolik platili za obědy v různých restauracích běhen sledování (obědy za 16 až 18 Kčs – to byly časy!) a najezdili čtyřmi automobily více jak 1500 km. Za dva dny! Legrační je, že u každého je napsáno, co měl na sobě: prostovlasý, světlé triko, šedé kalhoty, zelené sako, hnědé boty. Soudružka měla žluté šaty a černou kabelku. A každý den měli něco jiného na sobě. To chápu, ale proč to tak podrobně psali do zprávy, mi nejde na rozum.

Zaregistroval jsem je v den, kdy jsem chtěl odpoledne odjet do NSR a oni si mne dva soudruzi ráno vyzvedli doma a zavezli do Bartolomějské. Tam se na všelicos vyptávali, já jsem odpovídal samé nevinnosti. Ptali se mě, zda mám v úmyslu jet někam na dovolenou, odpověděl jsem jim, že mám auto v opravě a nevím, kdy bude hotové. Pak mě propustili, já jsem jel do opravny, auto jsem vyzvedl, zapakoval věci, nasedl a jel směr Rozvadov. Myslel jsem si, že jsem je obelstil, ale kdepak.

V autě jsem vezl film „Po stopách českého lva“ o Würzburgu, který jsem rok předtím natočil pro Československou televizi. Chtěl jsem se jím pochlubit na würzburské radnici. Na hranice jsem dojel v 15:40, jak napsali do zprávy, a pak mě na celnici prošacovali a čekal jsem a čekal. Údajně na promítače ze Stříbra, který má promítnout můj film pro kontrolu. Ve 23:45 přijeli z Prahy ti dva soudruzi, co mě ráno zpovídali v Bartolomějské. Když jsem je uviděl, bylo mi jasné, že už nikam nepojedu, a tak jsem se rozčilil: „Mohlo mě to napadnout, že nečekáme na žádného promítače, ale na vás !!“ - „Nerozčilujte se, ale vy jste nám neřekl, že jedete do Německa“ řekl ten, co vypadal jako herec Hlušička. „A proč bych vám to měl říkat, já přece nejsem povinen vám vykládat co a jak dělám“, byl jsem drzý. On na to: „Nám to také není příjemné, mne generál vytáhl od večere, tu jsem ani nedojedl, a poslal nás sem. Po cestě nám došel benzín, pumpa ve Stříbře již byla zavřená, museli jsme shánět pumpaře a tak jsme sem jeli dlouho“. Odpověděl jsem zase drze: „Já jsem vás sem nevolal, poděkujte generálovi.“ - „A co ten film, na jeho titulcích je uvedena O.H. (říkám jí Fanuška, pozn. autora), kvůli tomu jsme přišli“, řekli. „ A co je na tom? Dělala mi překlad komentáře filmu do němčiny a nic za to nechtěla, tak jsem se jí odvděčil tím, že jsem ji napsal jako spolupracovnici do titulků“, odpověděl jsem rozčileně.

Pak se ten jeden, co měl zrzavé vlasy, zvedl ze židle a že jde telefonovat generálovi, zda mě mohou pustit za hranice. Přestal jsem se rozčilovat – svitla mi naděje! Když jsme zůstali sami s tím, co vypadal jako herec Hlušička, zeptal jsem se ho opatrně: „Dejme tomu, že mě pustíte dál. Nebojíte se, že se už nevrátím?“ - „Takových už bylo“ mávl rukou. Ten zrzavý muž přinesl dobrou zprávu, pak mě doprovodili k autu a dali otevřít závoru do NSR … Konec legrace.

Co mne na ÚSTR znepokojilo, byla skutečnost, že mi dali k nahlédnutí pouze nevýznamné zprávy o tom v kolik hodin a minut mne estébáci sledovali a viděli tam a tam dělat zcela konkrétně a to a to (pověsil si oblek na ramínku do auta), že na každé stránce (Přísně tajné) bylo razítkem přes celou stranu vytištěno „Zrušen stupeň utajení dnem 1.1.2008 dle ustanovení zákona 412/2005 Sb.“ a zcela tam chyběl zápis o výslechu v Bartolomějské.

Je úplně evidentní, že ty skutečně důležité věci v Archivu bezpečnostních složek jsou stále utajené. Proč?