V této části knihy píši o tom, jak jsem za války začal chodit do školy a co se s ní nakonec během slovenského partizánského povstání stalo.
Do školy jsem začal chodit v roce 1943 v Žilině. Byla to škola s německým vyučovacím jazykem. Maminka, která uměla česky, německy i slovensky, chtěla, abychom se také naučili německy. Doma jsme mluvili slovensky a němčina měla být díky škole „cizím" jazykem. Takže na konci prvního ročníku, v červnu 1944, jsem namísto slovensky znějícího vysvědčení dostal „Zeugnis". A se samými jedničkami. Po skončení první třídy, o prázdninách v srpnu 1944, vypuklo na Slovensku povstání a partyzáni, když prošli Žilinou, německou školu vypálili. Byla to pouze msta Němcům, jinak žádnou škodu partyzáni v Žilině nezpůsobili. Takže do druhého ročníku v září 1944 nás zařadili do slovenské školy, která byla na náměstí v sirotárském klášteře. V této škole nás učili i někteří kněží a řádové sestřičky. Mám na tuto školu jedinou vzpomínku: jak jsem měl strach z bombardování. Zvlášť mi utkvělo v paměti, jak pan učitel v okamžiku, kdy se ozvaly sirény, upozorňující na nepřátelská letadla, rozhodl, že půjdeme domů, ale předtím se musíme pomodlit. Svým dětským rozumem jsem nechápal, že nemůžeme rychle utíkat domů nebo do krytu jen proto, že nejprve musíme pronést modlitbu, jak jsme to vždy dělali na začátku i na konci vyučování. To Pánu Bohu nevadí, že by nás kvůli modlení mohla nějaká bomba zabít? Byl to tak silný pocit nepravosti, že si ho pamatuji dodnes. Jak plný strachu stojím ve školní lavici a modlím se. Na ta letadla se také pamatuji. Vysoko na nebi letělo stříbrné letadlo, vždy jen jedno. A americké letadlo Žilinu skutečně bombardovalo, a ne jednou. Bylo to v říjnu 1944. Jedna bomba padla na dívčí gymnázium, kde za Rakousko-Uherska bylo reálné gymnázium chlapců. Sídlilo tam také Gestapo, a to zasáhli. Chtěli bombardovat i kasárna, ale bomby spadly vedle, na chudou Kianičkovu kolonii.
