Kůň padá, já seskočím. Nejnutnější výstroj mám na těle, ještě zvednout palaš a zasunout do pochvy. Jsem připraven na zteč.
Kaprál huláká, hňup, zůstalo nás sotva desítka z celého oddílu arkebuzírů. Praporečník je mrtvý, mladý pištec převzal vlajku. Jeden ze tří bubeníků jako zázrakem přežil kartáčovou střelu, která si našla pravé křídlo kompanie. Jen buben zní nakřáple, spodní blánu tlak roztrhal.
Do čela se tentokrát staví i velitel, zdrhat stejně není kam. Nestřílí, jeho kolečkové pistole zůstaly pod tělem koně, ten se přes ně ještě převaluje v posledním tažení.
"Pochodová formace, směr opevněná dědina. Rozvinout. Kam se cpeš chlape nevidíš zapálené doutnáky?" serža řve na zmateného pikenýra. Stejně nám vlezli před hlavně, salva, já vidím, jak moje koule křísne o železnou přílbu jednoho drna z domobrany. Překovaný hrnec kouli z arkebuzi nezastaví a máme o starost méně. Pikenýři také, nalezli nám přímo před hlavně a chlapi střelili. Když kaprál zavelí, jde to takhle: "Doutnák rozfoukat, založit, ozkoušet, všichni k boji!" Na ta slova přední řada udělá výpad vzad, zadní prostoupí, vždy mezerou vlevo a všichni řvou,"hej, hop!" Pak kaprál velí "pal" a vzápětí sice řve "zpět", ale to už pánvičky odskočí a doutnák se noří do prachu. Prásk, vžum. Holt, někteří padlí jdou na vrub špatné domluvě velitelů. Vzteklí pikenýři se obracejí, kdo jim to střílí do zad? No, teď už pro změnu biskupští, kteří neváhají a našeho zmatku využijí k salvě.
Nemáme koně, nemáme ochranu pikenýrů, ostatně nemáme ani většinu svých vojáků, ucpala se mi zátravka, obracím se na Ondru, aby mi půjčil jehlu na protažení. Může mi podat pomocnou ruku, to je ale tak jediné, co z něj po zásahu dělem zbylo. Asi to zabalím. Prchám, tedy myslím si to, než si uvědomím, že ten pocit zatahání za rukáv byla kulka. Nebolí to, jen levá ruka jakoby byla cizí. Kolem běží jedna z markytánek, hodí mi obvaz, ale sama kamsi prchá. Utahuji kolem rány.
Někdo na mě šlápl, vidím cizí unifromy a slyším divný jazyk, Češi. Čekám bodnutí píkou, kordem, nebo chladnou dýku na hrdle. Přešli a pronásledují zbytky hrdé švédské hlídky.
Blíží se ženské hlasy, když jsme včera rabovali, zněli jinak, plačtivě. Teď v nich slyším chlad, vztek a hlad. Po pomstě. Poslední co vidím, jsou siluety v sukních a dochází mi, že motyka je také zbraň.
Švédi ovládli Kroměříž, stejně jako v roce 1643 se rozlezli po okolí a rabovali, než narazili na odpor vesničanů a záhy i na dobře vyzbrojené jednotky biskupských vojáků. To je příběh z rekonstrukce bitvy. Po dlouhé době jsme byli na straně prohrávající, většinou hrajeme císařské a nebo bráníme Brno ( a tam jak známo zazvonili a dobývání byl konec). Užili jsme si role bídáků a radostně padli rukou utiskovaných sedláků a milých leč ozbrojených vesničanek. Nahoře vlajka Cornety Grisei odvozená od Valdštejnovy zástavy.
A pocity z válečné vřavy? Zmatek, výbuchy, křik. Sekunda ubíhá jeko hodina a naopak. Nechtěl bych to zažít doopravdy.
