Lidé, kteří navštíví Indii se dělí na 2 stejně velké skupiny: ti, kteří ji nenávidí a ti, kteří ji milují. Neexistuje nic mezi. Indie je země protikladů a jednoduše zde můžete zažít nejkrásnější i nejhorší chvíle svého života.
Meditace ve stínu tisíciletého stromu, stopování tygra na keřnatých pláních, jóga na břehu Gangy, čaj o páté s výhledem na zasněžené vrcholky Himalájí, to je jen výběr mých nejkrásnějších zážitků posledních dvou měsíců. Je zřejmé, že jsem fanoušek Indie. Když v televizi dávají reklamu „Incredible India“, tak slzím. Koukněte na ni, není nádherná?:
http://www.youtube.com/watch?v=rNWeBVBqo2c&feature=related
škoda jen, že to tady jako v té reklamě úplně nevypadá. S Indií se loučím z Kalkaty, která nebe na zemi připomíná asi jako střevní chřipka. Pro ty, kteří se do Indie chystají nebo si chtějí udělat realistickou představu, na závěr přikládám ukázku z „typického rána v Indii“, konkrétně Kalkaty den před mým odletem.
Probouzím se před šestou ranní v nočním rychlíku z Darjeelingu do Kalkaty. Jsem upatlaná a špinavá. Ruce jsem si nemyla mýdlem asi 16 hodin a už na nich mám zřetelné rýhy špíny, která je zde všudypřítomná. Naberu jeden baťoh, druhý baťoh a v očekávání sprchy valím na taxík do hotelu. Z průvodce vím, že místní taxíci jedou na taxametry a cesta do hotelu by mě měla stát asi 30 rupií. Hned na nástupišti mě začínají odchytávat řidiči taxíku. První chce 150 Rupií, odcházím. Stejnou sumu si říká i druhý, třetí, čtvrtý. Když se odvolávám na taxametr, tak se vymlouvají, že jej mají pokažený, že se z nádraží jezdí za stanovené sazby, že se s taxametrem jezdí až po deváté ráno atd. Nakonec si stoupám do neoznačené fronty Indů, která vypadá, že je na taxík s taxametrem, což si potvrzuji se spolu-čekajícími. Přede mnou je asi 20 lidí, všichni odjedou bez problémů, jen já když přijdu na řadu, tak mě nikdo nechce vzít, protože jsem bílá a tudíž nemám nárok na ceny pro místní. Nakonec nasedám k mladému řidiči, který neumí anglicky a tudíž mě nedokáže vyhodit. Po 45 minutách bezcílného bloumání Kalkatou mi dojde, že ale ani nemá tušení kam jsem to chtěla jet. Vystupuji s tím, že si raději podle mapy dojdu. Je 8 ráno a začíná být pěkné horko, zvlášť pokud vypadáte jako želva, bezpečně zaklínění mezi velký baťoh na zádech a malý na břiše. Po několika-proudých silnicích se valí chaotický spletenec náklaďáků, autobusů, aut, rikšů, kol a zvířat. Smogová mlha houstne. Na chodnících leží žebráci. Proplétám se, ale brzy mě vysvobozuje jeden z rikšů s tvrzením, že ví kde je můj hotel. Nasedám, domlouvám přijatelnou částku 50 rupií. Za chvíli přisedá pán, za další chvíli muslimka s dítětem. Jedeme jako autobus, každého dovezeme na jeho místo, mě vysazuje jako poslední. Před 9 jsem v hotelu. Za poslední 3 hodiny jsem urazila vzdálenost zhruba 3km. S úlevou zjišťuji, že hotel, který jsem rezervovala nespadá do kategorie Lonely Planet „s jednookým recepčním a krysami na chodbě“ (kategorie speciálně pro budget hotely Kalkaty). Jestli mám v posteli blechy či štěnice se ukáže až v noci… Zapadám pod sprchu ve formě trubky ze zdi poblíž záchodu a přemýšlím, co mě zde bude ještě čekat. Vždyť je teprve 9 ráno! :-)
Indie zkrátka není pro citlivky. Dokonce bych řekla, že člověk musí mít opravdu silný žaludek, aby tu přežil bez úhony. Právě to ale dělá z cestování po této zemi opravdové dobrodružství. Na spoustě míst můžete mít pocit, že objevujete nepoznané, být jediný běloši v okolí, jako ve filmech s Indiana Jonesem. Indie je zkrátka INCREDIBLE, neuvěřitelná, ve všech smyslech toho slova.
Po dvou měsících indického vzrušení mám chuť na dávku konzumního odpočinku. Příští destinace: Thajsko.
Novinky z mé cesty na FB:
http://www.facebook.com/home.php#!/pages/Z-Prahy-kolem-sveta-za-12-mesicu/203083496374699
