Průvodkyní po zemětřesení

Na každém zájezdu se stane jedna katastrofa. Alespoň podle mé soukromé statistiky. Někdo spadne z motorky, jiného pokouše opice, spolubydlící se pohádají na nože, v očích vylekaného turisty nepřekonatelná situace. 

Katastrofa tohoto zájezdu Tibet – Nepál – Indie už byla za námi. Dávali jsme první pomoc havarovanému autu na cestě do Everest base campu, o drama nouze nebyla, jeden pán byl těžce zraněný a v Tibetu nelétají záchrané helikoptéry… Takže teď už měla být jen pohoda. Alespoň dle mé statistiky http://blechavbatohu.cz/wp-includes/images/smilies/icon_smile.gif I kdybych ale byla i nadále v očekávání, nic mě nemohlo připravit na situaci, která nastala první den naší prohlídky historických pamětihodností Kathmandu.

Stojíme na okraji bělistvé budhistické stupy Boudhanath a náš místní průvodce Hari mi donekonečna vysvětluje všechny legendy, které se k tomuto místu váží. Klienti si fotí, v honbě za dokonalým panoramatem bloumají kolem. Země se najednou začne třást, nejdříve jak kdyz projíždí nakladak, potom silněji, lide začínají utíkat a nakonec tak silně, ze se neudrží na nohou a padají na zem. Je to podobný pocit jako když se pod vámi houpe loď. Otřesy nevnímají jen lidé, nejdříve se vznesou holubi a freneticky nám krouží nad hlavami, potom se rozhoupou zvony a kolemstojící budhistické klášterní budovy se vlní jako v surrealisticlem filmu. Já bezmyšlenkovitě popadám nejstarší dámu zájezdu a táhnu ji dolů ze stupy, proč netuším, snad, že starším se má pomáhat. Sesbíráme se pod stupou, všichni vyděšení. Stojíme na malém otevřeném prostranství vedle stupy a čekáme, co se bude dít, nebo spíše, kdy to skončí. Po hlavním otřesu, ale následují nové a nové, nepoměrně slabší, ale vždy dost silné, aby nás opět vystrašily. Lidé se drží za ruce, kolem ramen, vzájemně se podporují. Skupina mnišek vedle nas pláče, vzduchem zní mantra soucitu Om mani padme hum. Vědma ve vedlejším chrámu se vtěluje do boha neštovic a varuje, že příjdou další otřesy a ten nejsilnější zničí celý Nepál.

Když asi po hodině opouštíme Boudanath myslíme si, ze je to za námi, že otřesy budou jen slabší a slabší, až nakonec vymizí, ale pro jistotu se jako všichni obyvatele Kathmandu držíme na otevřených prostranstvich. V průběhu odpoledne se ale chvění stále vrací jednou mírně, poté silněji. Je jasné, že v budově dnes spát nemůžeme, přesto, že většina budov stále stojí, velké množství z nich je popraskané, mají vybitá skla, narušenou statiku a není jisté jak budou dále reagovat. Přes majitelku mistni agentury Pamfu seháníme stany a premísťujeme se na volnou proluku vedle domu jejího bratra. Na jednom konci uz stojí stan pro její rodinu, z druhé strany stan sousedu. Večer se mi podaří telefonicky spojit s CK i velvyslanectvím, ale pravděpodobně z médií ještě nemají tušení o rozsahu škod. “Můžete potvrdit, ze je skupina v pořádku?” Ptá se česky velvyslanec v Indii. “Ano, všichni jsme v pořádku” odpovidam “a co máme dělat dále?” vyzvídám nějakou radu zase já. “Země evropské unie se budou zitra radit o dalším postupu. Zamini doporučilo českým občanům opustit Nepal” zní jeho odpověď.

V noci nas pravidelně budí další otřesy, ten rani má pry sílu 5 stupňů. Druhy den vyvstává otázka co dále, skončí to do 24 hodin? V jakem stavu je infrastruktura Nepálu? První instinkt většiny turistu byl odjet na letiště, kde čekají na nejbližší možný spoj. Letiště je ale zavřené, dá se předpokládat, ze nezasobene, bez jídla a vody. Od včerejška take nikde nefunguje elektrika, telefonní sit byla včera přetížená, ale dneska padla úplne, asi se vybily záložní baterie antén. Přesto se nám podařilo spojit s CK, která mezitím zajistila chybějící letenky do Delhi. Jenže jak se k nim dostat? Obvykle na letiště pousti jen s vytištěným papírem v ruce. Rozhodují se, ze se vrátím do turistické čtvrti Thamel, snad alespoň tam bude něco fungovat na záložní generátory. Ulice je uzka, domy kolem vysoké a prazdne okna otevřené, každy cirka čtvrtý dum je popraskany, nakloněný, skla vybite, několik domu je spadlých úplne a jejih zoufali majitele se prehrabují v hromadě cihel s naději, ze najdou své veci,cennosti a vzpomínky. Nájednou se zástup lidi na ulici dává do pohybu za vteřinu jiz utíkají a řvou. Padim s nimi, pryč od domu, na druhou stranu ke zdi, která vypadá bytelně. Další otřes. Později se dozvidam, ze tento mel 6,4 stupně, ve strovnani s hlavním 7,9 stupnovym byl ale sto násobně slabší. Vydesena se vracím do našeho stanoveho městečka,za tisk letenek mi toto opravdu nestojí.

Ve vedlejším stanu domácích je těhotná žena. Uz včera jsme ji viděli, jak chodí se svou setrou kolem, s bílým obličejem a velkým břichem moc šťastné nevypadá. Za chvíli ji zahlédnout znova, zase v závěsu své sestry. ” mame ve skupině 3 doktorky” hlásím Pamfe, aby věděla, ze kdyby přišel porod ma kdo pomoci. ” to nebude třeba, ona prave porodila zdravá dvojčata, dva kluky” s nulovým vzrusenim ve hlase odpovídá Pamfa. “Vážení, narodila se nám dvojčata” oznamují zájezdu, který nadšeně aplauduje a mistni nechápou co se děje. Žena rodila ve vedlejším stanu, bez doktora a hlavně jediného hlesu bolesti. Miminka neplacou vůbec, jen si knouraji. O porodu nikdo z nas vůbec netušil.

Odpoledne nás zastihuje další zpráva, že mezi 5 a 7 dnes večer bude další otřes, pry silnější nez ten původní, prý devítka. Predikovala to NASA. Ví o tom i všichni mistni, ja jsem evidentně poslední, kdo se to dozvídá a nemám zájem to vyprávět i klientům. Dalších několik hodin panuje atmosféra strachu, navečer naštěstí nic nepřijde, ale v noci je několik dalších otřesů. Na zacatku každé se všichni vzbudí a začnou naříkat, všichni čekají ze zesílí, vezme jejich domovy a životy. Dnes v noci spime ve stanu 3, do vedlejšího stanu začalo při večerní bouřce zatikat, tak jsme se museli stulit dohromady. Mrtvá únavou nevnímám menší otřesy a budím se az pohybem mých spolunocležníků. “Co děláte?” Ptám se rozespale. ” jsou otřesy” odpovídají. ” to je slabý, spete dal”, vymacknu ze sebe nez znova usnu. “No jo, Adriena asi potřebuje aspon sedmicku, aby se vzbudila” hlásí Martin, kdyz usinam, ale je jasné, ze otupujeme všichni, obyčejná “pětka” uz nas nerozhodi.

Čeká nas pekne ráno, dnes mame odletat a nemáme ani dopravu na letiště ani vytištěné letenky. Je nas tu celkem 15, takze na taxiky to neni, musí se sehnat něco většího. Domlouvam si motorku, aby me hodila do Thamelu, snad se dostanu ke své poste, snad najdu nejake auto. Zkáza města je jasna. Některé bloky popadaly úplne, jinde jen domy, občas to vypada nedotcene. Okolo spadlych budov se houfuji čumilove a přihlíží demolici. Po relativně klidně noci vychází lide na ulice, bourají stanová městečka, ve kterých 2 noci strávilo přes milion lidi. Navzdory pozitivnímu trendu nefunguje nikde elektrika, telefon ani internet. Vracím se s neporizenou. Mistni rodina se o nas stará vzorně. V provizorní venkovní kuchyni se nám jiz smaží dnešní oběd. Najíme se a z dlouhe chvíle jdmeme chytat signál na mistni kopeček. Jedna z klientek utíká zpět – “Adrieno, přečti si to! “Dnes odlétá polsky vládní speciál, který vas vezme, pokud budete do 11 na letíšti” píse se tam. Teď je 10:05. “Pamfo, potřebujeme ten nakladak na zahradě! Můžeš sehnat ridice?” Utikam za našim strážným andělem. “Vezme vas můj muž”. Rozhoduje a za 5 minut jsme jiz všichni i s kufry naskládání v nakládačku. Na letišti vysedame 11:01. Za chvíli nas nachází honorarni konzul ČR v Nepálu a za necelou hodinku přistává i konzulka z Indie. “Mista v Polskem speciálu mate potvrzena” říká a me padá balvan z prsou. Budeme v bezpečí. Poláci to zvládli, jako první poslali letadlo, vzali nejen své občany, ale i nas a spoustu dalších národnosti, které na letišti čekali.

V Delhi se setkáváme s otravenymi úředníky české ambasády a po nepalske pohostinosti se opět cítíme jako doma. Dnes v noci má let domů většina klientů zájezdu, takže se musíme rozloučit i když je nám všem jasné, že na sebe jen tak nezapomeneme. Jedna z klientek odchází se slovy “Tak jo, Adrieno, dík moc za vsechno, bylo to super a možna zase příště! Mohli bysme dat třeba tsunami!”

Více méně katastrofálních zážitků se dočtete na: http://blechavbatohu.cz/