Na severu Indie najdete neuvěřitelnou rozmanitost: můžete se nechat oslnit září chrámu z ryzího zlata, najíst se v jídelně pro 40 tisíc lidí, tůrovat po Himalájích, navštívit sídlo Dalajlamy či jeden ze stovek buddhistických klášterů nebo si užívat evropské atmosféry horských stanic. Všechno tohle je cílem mých příštích dnů; mířím do měst Amritsar, Dharamsala a Darjeeling.
Amritsar
V přízemí je největší myčka nádobí na světě. Vzduchem lítají talíře, chrastí tisíce příborů, cinkají hrnky, voda mi proudí pod nohami. V prvním patře, v obrovské potemnělé hale, obědvá na zemi několik stovek poutníků, mezi nimi se proplétají podavači chleba, kaše a čaje. Stojím uprostřed jídelny, která denně dokáže nasytit až 40 tisíc strávníků. Není tu čas na prostoje, výrobní linka na potravu funguje dokonale díky nasazení mnoha dobrovolných kuchařů, podavačů a myčů. Jídelna je součástí nejsvětějšího místa Sikhů, Zlatého chrámu v Amritsaru. Jídlo je zde za dobrovolný příspěvek, všichni jí po boku na zemi, což symbolizuje jeden ze základních principů Sikhismu – rovnost všech lidí a kast.
Sikhizmus je jedním z menších a mladších indických náboženství, jehož přívržence najdete především v severoindickém státu Pandžáb. Vznikl v 16. století a nese v sobě prvky posbírané jak z Islámu, tak hinduismu. Pro Evropana je nejjednodušší poznávací znamení Sikhů jejich turban, který skrývá nestříhané vlasy a dlouhé vousy. Kromě toho je součástí tradičního oděvu i dýka nebo meč za pasem. Ty symbolizují bojovnost Sikhů, kteří jsou vyhlášení bojovníci, využívaní v armádách a u policie. Také Indíra Ghándí měla ochranku složenou ze Sikhů, což se jí tvrdě nevyplatilo, když ji zavraždili při pokusech o osamostatnění Pandžábu od Indie. Sikhové věří v jednoho boha, rovnost všech lidí bez rozdílu kast a pohlaví a kromě boha uctívají i 10 guru, kteří vytvořili pravidla Sikhizmu a zanesli je do svatých knih.
Samotný Zlatý chrám je stavba z bílého mramoru uprostřed vodní nádrže, která je ovšem celá pozlacená 750kg (!!!) ryzího zlata. Je to zdaleka největší masa zlata, kterou jsem kdy viděla, a z jeho lesku doslova oči přecházejí. Nejdříve se musíme zout, umýt si nohy a pak už jenom žasneme nad krásou chrámu i celého komplexu. Zlatý chrám je obklopen čtvercovou nádrží, ve které se koupou poutníci. Kolem nádrže jsou historické budovy z bílého mramoru, vše se zrcadlí na hladině vody a magickou atmosféru doplňují modlitby znějící přes ampliony. Součástí komplexu je i malé muzeum s nekrofilní sbírkou obrazů mrtvol, alias bojovníků za svobodu a zmíněná společná jídelna.
Velkou atrakcí kousek od Amritsaru je hraniční přechod s Pákistánem Attari. Je to jediný přechod mezi těmito dvěma zeměmi, které dodnes nemají dořešené hraniční spory v Kašmíru a dlouhá léta si proti sobě budovali jaderný arzenál. V Attari vznikl zvláštní ceremoniál každodenního zavírání hranice na který se jedeme podívat. Míří sem obrovské množství lidí, kteří jsou usazeni do přichystaných tribun. Na jedné straně indický tábor, za plotem pákistánský. Asi půl hodiny po silnici pobíhají ženy s indickou vlajkou a dav řve „Hindustan, Hindustan“, potom začne ceremoniál. Vojáci v komických čepkách, ještě komičtěji pochodují z leva doprava. Potom se hranice otevře, stáhnou se obě vlajky a nakonec se zase zavře. Vše provází nadšené povzbuzování a tleskání táborů obou zemí a nevěřícné pohledy všech cizinců. Ceremoniál je divný, co je ale zajímavé je pozorovat oba ne zrovna spřátelené národy jak na svých stranách hranic skandují nacionalistická hesla. Br.
Dharamsala
Dharamsala leží v indickém státě Himachal Pradesh a je sídlem tibetské exilové vlády a Dalajlamy. Natěšená atmosférou Bodgayi jsem celkem zklamaná, když nacházím městečko vybudované v 60tých letech čistě pro potřeby administrativy exilové vlády a zajištění turizmu. Kromě toho jsem sem přijela před sezonou, Dharamsala je již v Himalájích, ve výšce 1800mnm a je zde zima. V hotelu se netopí, netopí se zde vlastně nikde, v noci je i v mém pokoji pod nulou, balím se do všeho co vlastním a stejně mrznu. Obcházím sídlo tibetské vlády, dalajlamovu rezidenci a několik institutů a muzeí, která zde byla zřízena. V muzeu si teprve uvědomuji, jak je tibetská otázka již pěkně „zametená pod kobereček“. Žádná média již nezajímá, všechny mocnosti uznávají Tibet jako nedílnou součást Číny. Přitom tam dodnes dochází nejen k porušování lidských práv, ale také k mučení, mlácení, věznění mnichů a jeptišek. Tibaťané dodnes z Tibetu utíkají přes nebezpečné stezky v Himalájích, kde jim často omrznou prsty nebo celé končetiny a skončí jejich amputací. S hrůzou si uvědomuji, že to nejsou jen ty zlé mocnosti, které kvůli ekonomickému profitu zavírají před Tibetem oči, ale že i mě doma jistě visí spousta hadříků s nápisem „made in china“, jejichž nákupem jsem přispěla do čínského rozpočtu pro „osvobození Tibetu“. Nenajde se někdo, kdo by mě chtěl podpořit v bojkotu čínského zboží? Mám takové tušení, že sama čínskou ekonomiku nepoložímJ
Darjeeling
Vymrzlá se vydávám na cestu přes celé Himaláje, do Darjeelingu. Jelikož cesta po zemi by trvala 3 dny, podléhám pohodlnosti a kupuji letenku. Darjeeling leží v nadmořské výšce 2600m, takže jsem psychicky připravená na mráz. Nalézám ale přímo skvostné koloniální městečko s příjemnými teplotami kolem 20 stupňů přes den a sluníčkem. Přijíždím večer a ráno, když otevřu okno svého pokoje, tak mi spadne brada úžasem. Koukám přímo na 3. nevyšší horu světa, jejíž vrcholek je sice tam, kde byste normálně očekávali mraky, ale díky čisté obloze se zdá co by kamenem dohodil. Darjeeling celý je dokonalou ukázkou britského kolonializmu. Jsou zde koloniální domy, čajové plantáže, čajovny, železnice s parní lokomotivou, vyhlášené internátní školy, instituce založené angličany jako zoo a botanická zahrada pro zachování místní fauny a flory. Všechno prozkoumávám a po odpoledních popíjím pravý Darjeeling. Výhledu se ale nic nevyrovná, trávím zde 4 dny a celou dobu na tu horu doslova „čumím s otevřenou pusou“.
V Darjeelingu se také rozmazluji lepším ubytováním. Zatímco v Dharamsale jsem mrzla za 200 rupií na noc, zde si připlácím na 600 a bydlím v koloniálním hotýlku, který připomíná švýcarskou horskou chatu. Je zde dřevěné obložení, ve společenské místnosti se topí v historických kamnech, večer vám přinesou teplý termofor a ráno zase čaj do postele. Tohle si nemůžu dovolit každý den, ale tady by byl hřích bydlet jinak.
Himaláje jsou rozhodně jednou z nejkrásnějších míst, které jsem kdy viděla. Je mi líto, že jsem zde před sezonou, kdy jsou ještě pokryté sněhem a nedá se jít nikam na trek, ale aspoň mám záminku se sem opět vrátit a užít si jich na plno.
Novinky z mé cesty na FB:
http://www.facebook.com/home.php#!/pages/Z-Prahy-kolem-sveta-za-12-mesicu/203083496374699
