Jednou z věcí, které pro mě odlišují Indii od jakékoli jiné země na světě je její neuvěřitelná duchovní síla. Je to země, která dala vzniknout hinduizmu, z něho vyvěrající jogínské tradici a ayurvédě; buddhizmu a jeho myšlenkám neubližování a klidu duše přes meditaci; i menším náboženstvím jako džinizmus a sikhizmus. Mým dalším přáním je prozkoumat tuto úžasnou stránku Indie a proto se vydávám do města Bodgaya, města, které je pro buddhisty stejně důležité jako Mekka pro muslimy, či Jeruzalém pro židy a křesťany. Je to město, kde se z hinduistického prince Siddharthy stal po dlouhé meditaci Buddha.
Před příjezdem se opět nechávám unést představou města jako klidné oázy pro meditaci a odpočinek. A opět jsem překvapena, když nelézám přesný opak. Bodgaya leží ve federálním státě Bihar, který je jedním z nejchudších v celé Indii. Všechno je tady tedy ještě horší než obvykle, větší bída, špína, více odpadků, obrovské množství žebráků, kteří vás na minutu nenechají být a kdyby náhodou nechali, tak nastoupí jeden z otravných rikšů či prodavačů čehokoli, co by turista mohl koupit. Nenechávám se ale odradit a jdu v této mizérii hledat vytouženou oázu. Jasným cílem je Mahabodhi chrám se stupou a banyanovým stromem, pod jehož předchůdcem došel Buddha osvícení. Dále chci sama zjistit co že to na té meditaci je a hledám nějakou školu nebo klášter kde by mi to za několik dní vysvětlili. Po zhruba denním hledání se domlouvám, že pozítří nastoupím na týdenní meditační kúru vipasany v jednom z místních klášterů. Vipasana je poměrně radikální metoda, kdy se medituje celé dny bez přestání, v tichosti, bez mluvení.
Mám tedy jeden den na památky, tak se do toho pouštím hned ráno. Přirozeně, moje kroky vedou do chrámu Mahabodhi. Jedná se o památku Unesco, ale je asi první, kterou jsem v životě navštívila a která je plně přístupná zdarma. Není to relikt minulosti, mrtvé místo, které by sloužilo pro ukázku turistům, ale o velmi živé poutní místo buddhistů. Každý buddhista by se sem měl jednou za život vypravit, stejně tak jako na další 3 místa, které kde Buddha prožil významná období svého života. Návštěvníky zde tvoří buddhističtí mniši, buddhisté z jiných zemí Asie, především z Tibetu, buddhisté indičtí (těch moc není) a až nakonec západní turisté, kteří by se v celém areálu dali spočítat na prstech jedné ruky. Chrám sestává z hlavní stupy věžovitého tvaru, za ní banyanového stromu, pod jehož předchůdcem meditovat Buddha a všude kolem, malých stup a platforem pro věřící. Ti buď obchází stupu po směru hodinových ručiček, což je způsob modlení, nebo ti radikálnější mají v areálu rozprostřeny svoje modlitební desky a modlí se systémem, kterému říkám „angličák“, připomíná totiž tento neoblíbený cvik školního tělocviku skládající se z kliku, dřepu a výskoku, v tomto případě nahrazeném stoupnutím. Věřící tento pohyb opakují neustále, celé hodiny, což musí být neuvěřitelně vyčerpávající a já přemýšlím, zda se dokážou takto fyzicky náročnou činností uvést do meditativního tranzu…nevím. Tím, že všechny formy modlení jsou pohybové, celek působí jako obrovské červeno-oranžové mraveniště. Je to naprosto fascinující. Trávím tu několik hodin, pozoruji, fotím.
Odpoledne se vydám na zbytek místním zajímavostí. Jelikož se jedná o poutní místo, všechny okolní státy zde mají kláštery pro svoje poutníky. Každý klášter je ve stylu země, která si jej postavila, čímž se Bodgaya stává asi jediným místem na zemi, kde uvidíte všechny variace buddhistických stylů. Nejpompéznější je thajský chrám se zlatým zdobením; poměrně zdobné, barevně malované jsou i kláštery tibetský a bhútánský, nejvíce se mi líbí minimalistický a elegantní klášter japonský. Před setměním ještě jednou zavítám do chrámu Mahabodhi. V této době je zde ještě více lidí a s nebem plným červánků má místo ještě úžasnější atmosféru.
Ráno se probudím celá vzrušená a vyděšená zároveň, dnes začíná má meditační kúra. Vydávám se do thajského kláštera, kde budu trávit příštích 7 dní meditací v tichosti. Celá kúra trvá 10 dní, já mám ale domluvený sraz s kamarádkou v Delhi, takže zůstávám jen 1 týden. Za branou se potkávám na malém prostranství s hloučkem dalších zájemců o meditaci. Seznamuji se s Polkou žijící v Anglii, která je velmi milá a Švýcarkou, která se právě vrátila z Rishikeshe z jógy. Vyplňujeme nějaké papíry, pak je prohlídka kláštera zaměřená především na to kam můžeme a kam ne, abychom nerušily mnichy a jeptišky, potom si vybíráme postel v několika společních ložnicích. Bydlíme na pokoji 4, se 2 holčinama které jsem již poznala a jednou Angličankou. Češka jsem zde sama, obecně z lidí žijících ve východním bloku jsem zde jediná. Každý se musí zapsat na nějakou brigádu. V nabídce je čištění koupelen, zvonění zvonem, nakládání jídla a podobné. Já se zapisuji na nakládání oběda, což se mi osvědčí jako krásná práce – ty planoucí oči, když se nakládá jídlo, jsou k nezaplacení. Nakonec máme odevzdat všechny naše cennosti, já předávám dost těžkou tašku s počítačem a foťákem. Prý se uloží na zamčené bezpečné místo. Pokoje v klášteře zamknout nejdou.
Manažerka kurzu, příjemná další Polka žijící v Anglii nás seznamuje se základními pravidly a některými praktickými informacemi. Nesmíme mluvit, požívat jakékoli návykové látky včetně tabáku, alkoholu či kávy, zdržet se sexuálních aktivit, používat jakoukoli elektroniku, především počítač, mobily, přehravače hudby a nesmíme číst. Zkrátka nic.
Po představení praktických věcí nastává první hodina teorie. Seznamujeme se s hlavním učitelem Christopherem. Je to pán k 60 letům, bělovlasý, hubený Američan, kterému bych skutečně věřila, že žije asketický život. Je charizmatický a velmi dobrý řečník. Vysvětluje úplný základ k dharmě – že se jedná o učení Buddhovo, cestu jak se osvobodit od potřeb, chtění, předpokladů a tím získat svobodu a štěstí. Cestou dharmy se dá jít jedině a pouze prostřednictvím meditací, nelze ji nastudovat, přečíst ani odříkat jako modlitbu. Proto se na 10 dní máme ponořit do ticha, abychom se mohli plně soustředit. Nemůžu věřit, že existuje prokázaná cesta ke štěstí a svobodě a já ji neznám. Vlastně nechápu, jak se mohlo stát, že ji nezná nikdo v Evropě (neznám tam totiž jediného šťastného člověka), jaktože to není povinný předmět ve školách, jaktože ji zamlčují média. Cítím se podvedená a zároveň nalákaná jako dítě na lízátko, protože jestli to tak opravdu je, tak to musím umět!
Každý den má jasný režim, každá minuta je zaplněna. Máme 8 hodin na spánek, 8 plných hodin na meditaci, 3 hodiny denně je teorie nebo rozpravy, 4 hodiny denně padají na jídlo a ráno je hodina jógy. Výtečné jídlo se podává dvakrát denně: ráno, po ranní józe a meditaci dostaneme kaši a čaj a o půl jedné oběd indického stylu s rýží, plackami a zeleninovo-luštěninovým hlavním jídlem. Večer se podává čaj, ke kterému si můžeme vzít ovoce a těsně před spánkem teplý nápoj. Vše je vegetariánské a velmi lehké, ale výživné, tak aby nás to za celý den nasytilo, ale nezatížilo myšlení. Hlad nemám celou dobu kúry, ale rozhodně mám chutě, většinou na čokoládový dort, který jsme měly ještě s Míšou v Bombaji (vsadím se, že ví který). Komplex thajského kláštera je velmi příjemný, všude jsou rozkvetlé zahrady, kterými občas proběhne mnich nebo jeptiška v oranžovém. Přesto, že bydlíme na pokoji 4, vůbec si nevadíme, jen občas svádíme boj o společnou koupelnu. Zádrhel je trochu voda na mytí, sice je zde ohřívač na vodu, ale ta teče spíš vlažná, což je zvlášť nepříjemné, když jsou noci ještě poměrně chladné kolem 10 stupňů, samozřejmě bez jakéhokoli topení.
Teorii tvoří dopolední hodina instruktáže meditace, odpolední hodina teorie dharmy a večerní hodina určená pro každého, kdo má nějakou osobní otázku. Ta je pro mě nejzajímavější, ukazuje jak se vlastně Buddhovy leckdy dost teoretické a abstraktní myšlenky promítají, nebo spíš mají promítat v životě každého z nás. Otázky jsou různé, od odlehčených typu: Proč závidíme?, nebo Nemám dlouhodobé kamarády, je to OK?, přes teoretické jako jak potlačit ego nebo chtění, až to poměrně vážné, kdy chtěl jeden kluk vědět, jak má dále pokračovat, aby nevinil nadále svou matku z toho, že přihlížena jak ho mlátí nevlastní otec. V několika případech nacházím inspiraci jak se sama posunout dál, odpoutat od zaběhlých kolejí.
Největší část dne je tvořena samotnou meditací. Christopher nám o sobě prozradí, že strávil 6 let v thajském klášteře a tam meditovali 16 hodin denně. Jedině meditace prý vede k cíli svobody a štěstí. Při nástupu do kúry o meditaci nevím nic. Představuji si někoho sedícího na polštáři, kolem něj kouř z vonných tyčinek, klášterní hudba a on se usilovně soustředí na svůj dech nebo na to jak střílí lukem do šípu. Tahle kombinace mi připadá jako zbytečná a úmorná nuda. No, ale pokud po tom mám být v nirváně, tak proč to nezkusit? My máme meditaci rozdělenou na hodiny sezení v meditační místnosti a chození v zahradě. Dá se meditovat i v leže a stoje, ale to zde příliš nepraktikujeme.
Na instrukcích k meditování se dozvídám, že se máme soustředit na dech. Když nám ale soustředění na dech přeruší nějaká myšlenka, tak se nic neděje, máme zůstat pozorní a pozorovat co si myslíme, co cítíme, jaké máme dojmy. Nezní to jako nic extra, ale po chvíli zjišťuji, že když si člověk tam normálně přemýšlí, tak se mu hlavou honí různé myšlenky a za 2 minuty si z nich už nic nepamatuje. Takto si uvědomím, jaké informace se mi vlastně honí hlavou a jak na ně sama reaguji. To je v podstatě první krok o oné svobodě. Zjistit co má člověk za procesy v hlavě, které ho užírají nebo se jimi trápí a postupně zjistit proč tomu tak je a zbavit se těchto procesů. Někteří zjistí, že se užírají minulostí, další, že mají vnitřní kritický hlas, který je celé dny buzeruje, a tudíž nikdy nejsou spokojení, já si uvědomuji svůj sklon utíkat do budoucnosti, nevážit a neužívat si přítomnosti (typický příklad: jsem na krásném místě a říkám si, že sem se musím někdy vrátit, vymýšlím kdy, zjišťuji, že to půjde až za dlouho a nakonec se naštvu, místo toho abych byla šťastná, že jsem tam právě teď…) Nebudu v tom ale asi sama, i John Lennon konstatoval „Life is what happens while you are busy making other plans“.
Co se týká plynutí dní samotných, nejdříve jsem roztěkaná a nervózní, myslím na všechno kolem – co s penězi, co budu dělat po kúře, co budu dělat po cestě apod. Druhý den se začínám zklidňovat a třetí čtvrtý den mám pocit, že objevuji sama sebe a svůj vnitřní svět, řeším své problémy a jsem z toho naprosto euforická, pátý den se objevuje mentální únava, zase myslím na blbosti a šestý den je již vše ztraceno, protože nazítří odjíždím, takže jsem myšlenkami již na dalším místě. To, že je kúra správně 10-tidenní má evidentně svoje opodstatnění, já ze svých 7mi využila skutečně pouze 2!
Nastává poslední den meditační kúry, samozřejmě už myšlenky vůbec nemůžu zkrotit, balím se, písemně loučím se svými spolubydlícími, seberu cennosti, zaplatím (platí se formou dobrovolné dotace, aby se pokryly náklady, tak by tato dotace měla být klem 100USD za celých 10 dní) a po obědě utíkám na vlak do Delhi. Cesta do Delhi mě vrátí rychle do reality, pozoruju zase tu šílenou chudobu, Bihar je opravdu hard core, lidé žijí hůř než psi, boudy splácané z hlíny, všude tuny odpadků, po cestě vidím srát asi 5 chlapů (opravdu, to se tady děje, lidé stejně jako psi vyměšují tam kde to na ně přijde)… Zůstává ve mně ale stále ten pocit, že můj život už nikdy nebude stejný, že jsem objevila něco, co ovlivní můj další životní směr, něco, co se z Evropy zdá být nereálné a někdy až patetické. Evropa mě ale netrápí, jsem v Indii a jedu zkoumat další její duchovní rozměr - jógu. O tom zase příště.
P.S. toto je popis jak jsem vipasanu vnímala já, určitě se najde mnoho jiných, kteří si odnesli jinou zkušenost; také je určitě mnoho těch, kteří se buddhizmem zabývají mnohem déle než já a našli by pro popisovaná témata jiná, přesnější pojmenování.
Více informací o vipasana meditation retreat v Bodgayi, této metodě a učitelích najdete na: www.insightmeditation.org
Novinky z mé cesty na FB:
http://www.facebook.com/home.php#!/pages/Z-Prahy-kolem-sveta-za-12-mesicu/203083496374699
