Okruh kolem Annapuren v Nepálu byl již dávno prošlapán tisíci karavan, které jej využívali jako svou obchodní stezku. Dnes je jedním z nejoblíbenějších treků na světě a jeho cesty kromě stád oslů a jaků udusávají též tisíce pohybu-chtivých západních turistů v Gore-texových oblečcích. Trasa vede údolím divoké řeky Marshyangdi, zanechává za sebou jedny z nejvyšších hor světa Manáslu a Himalchuli, prochází kolem buddhistických kláštěrů, tibetských vesniček a poutního městečka Muktinath, aby se uzavřela v nejhlubším údolí na světě s léčivými horkými prameny. Závěrečný výstup na Poon Hill slibuje jednu z nejlepších vyhlídek v Himalájích na celý hřeben Annapuren. O jeho kráse se jedu přesvědčit na vlastní oči.
Je devět hodin ráno, dokonale modrá obloha, bezvětří a teplota kolem nuly. Na jižní Asii teplota dost neobvyklá. Vysvětluje ji jen nadmořská výška 5416mnm ve které se nacházím. Jsem v průsmyku Tharong-la, na nejvyšším bodě Annapurna circuit. Z jedné strany pálí slunce, stále nízko nad hřebenem Annapuren, ze strany druhé je úžasný výhled na sestup k Muktinathu, sešup o 1600 výškových metrů, který nás ještě dnes čeká. Mám za sebou 9 dní výstupu a to nejtěžší – překonání průsmyku – je tedy za mnou. Nebo to si aspoň myslím.
Dát některý z dlouhých treků v Himalájích bylo mým snem již od návštěvy indického Ladakhu před mnoha lety. Do doby standardní dovolené jsem jej ale nikdy nemohla vtěsnat, a když jsem potom letos v Darjeelingu viděla znovu Himaláje, bylo jasno, musím se sem vrátit a tento sen si splnit. Volba padla na Annapurna circuit, který má být jeden z nejkrásnějších na světě, co se týče krajiny i kultury. Stoupání je postupné a po celé trase naleznete ubytovací i stravovací zařízení. Z předchozí destinace, Tibetu, přijíždím do Kathmandu, kde zařizuji průvodce a nosiče a seznamuji se s Conradem, Australanem o pár let starším ode mě, se kterým se budeme dělit o náklady na trek.
Ještě než vyrazíme, v Kathmandu nás zdrží právě probíhající svátek Dashain. Jedná se o nejdůležitější hinduistický svátek v zemi a veškeré služby jsou v době jeho konání omezeny. Být zde, v toto období, je ale krásné zdržení. Každé ráno jsou chrámy plné věřících, kteří přináší náruče květin, zapalují svíčky a zbožně se dotýkají soch svých bohů. Každý den Dashainu je jiný – v jeden se chodí na návštěvy k příbuzným, v jiný se obětují zvířata v chrámech. V tom největším, kam nemají turisté přístup, prý teče krev proudem a všude se válí stovky mrtvých kozích těl bez hlav. Já mám to štěstí, že jsem pozvaná domů k rodině, na den požehnání. Jedná se o ceremonii, kdy se sejde celá široká rodina a každý starší dá požehnání ve formě červené skvrny na čele, mladším členům. Zahrnou mě k sobě a přejí zdraví a bezpečné cesty. To se mi zrovna hodí nadvakrát.
Jakmile festival skončí, vyrážíme autobusem do výchozího bodu, města Besi Shahan, ve výšce 830mnm. Celkem máme trek naplánovaný na 15 dní, což je minimum pro jeho zdolání a jako průvodce s námi jde 19-tiletý Nepálec Bagawan s nezlomnou fyzičkou. Pochod lze rozdělit do 4 částí – nejdříve subtropická krajina s mírným stoupáním (4 dny), potom výstup vysokohorskou scenérií (5 dní), sestup horskou pouští (3 dny) a jako třešínka na dortu zdolání Poon Hill se závěrečným výhledem na Annapurny (3 dny).
Den 1-4: Z Besishahan do Pisang (830m až 3190m)
První dny se nesou ve znamení horkého počasí, zelené krajiny a nesčetných vodopádů. Hned na začátku nás vítá výhled na Manaslu, 8. nejvyšší horu na světě. Ve své výšce 8163mnm se zdá v nebi, majestátná a nedotknutelná. Cesta je široká, první dva dny sjízdná i pro otrlé řidiče jeepů. V podstatě neustále brodíme potůčky, probíháme pod vodopády, kterých je tu tolik, že nás jejich focení omrzí již během prvního dne. Třetí den na nás vykoukne první z Annapuren – Annapurna II. Výhled je úžasný, během oběda na ni zíráme celou hodinu. Jdeme cca 6 hodin každý den, nahoru, dolů, nahoru, dolů, občas s prudším výstupem. Bagawan stále hledá zkratky a když ho vidíme někde stát s tím jeho nevinným devatenáctiletým úsměvem, jak hlásí slovo „shortcut“ a ukazuje do nejbližšího krpálu, je jasné že bude následovat stezka původně zamýšlená jen pro kamzíky. Nepálské vesnice se postupně mění v osady tibetského stylu s modlitebními mlýnky u cesty a buddhistickými kláštery. Ubytování v horských hotýlcích je skromné, ale dostačující, neplatí se za něj skoro nic, majitelé totiž spoléhají na útratu hladových trekerů v hotelové restauraci. Po cestě se potkáváme se stále stejnými lidmi, vyměňujeme si dojmy, hrajeme po večerech karty. Nejvíce mě inspiruje rozhovor se zhruba sedmdesátiletým Kanaďanem. Letos dává Annapurny, loni dali s kamarádem Everest Base camp, předloni Kilimandžáro, předpředloni byl na Havaji a naučil se surfovat. Smekám a doufám, že v jeho věku budu mít aspoň polovinu jeho energie.
Den 5-9: Z Pisangu na Thorung-la (3190m až 5214m)
V okolí Pisangu vypadá příroda podobně jako u nás v Krkonoších. Jehličnaté lesy, příjemná teplota. Stromy ale ustupují nejdříve keřům a na konci už jen lišejníkům. Krajina je fantastická, postupně máme výhled na ledovce i Annapurny III a IV. První zastávka v tomto pásmu je malebná vesnice tibetského stylu Manang, která je ve svých 3540m ideální pro denní lelkování a aklimatizaci. Tím, že se tu zůstává dvě noci, je zde největší koncentrace turistů zatím a místní jsou na nás připraveni. V restauracích se servírují špagety, pizzy i hamburgery. Z pekáren voní křupavé bagetky i jablečné zákusky. Pro dlouhé večery jsou zde mini-kina, kde promítají cestovatelské klasiky. Přijdete s dekou na zachumlání a k filmu dostanete horký čaj a čerstvý popcorn. My se vydáme na Into thin air – film dle skutečné události o tom jak umrzne většina účastníků expedice na Everest. Moc hezké povzbuzení na nadcházející výstup! Následující tři dny jdeme 3-5 hodin, ale pochod je náročný z hlediska nadmořské výšky. Zvláště nad 4000 tisíci už všichni značně zpomalují a pozorují, zda nemají příznaky výškové nemoci. Poslední noc v High campu je mrazivá, minus 8 stupňů a sněží. Když se v kuchyni ptám, zda by nezatopili, odpoví, že ne, že se dřevo šetří až bude zima… Závěrečný výstup začínáme v 5 hodin ráno, za tmy a v průsmyku jsme o tři hodiny později zmrzlí a unavení. Teď už to bude pohoda, říkám si.
Den 10-12: Z Muktinath do Tatopani (5214m – 1190)
Za 4 hodiny seběhneme 1600 metrů převýšení a čeká nás šok. Do Muktinathu, městečka pod průsmykem, vede silnice! Že budování silnice pokračuje a mizí tak původní, jeepy nedotknutý, okruh kolem Annapuren, jsme věděli, ale že už vede až sem?? Zklamání přebíjí jen zdejší ohromující krajina. Tady začíná horská poušť, odtud je přístup do legendárního království Mustang. V Mukninath navštěvujeme chrám s prameny, které smyjí všechny vaše hříchy a pokračuje do snad nejkrásnějšího městečka na treku – Kagbeni. Zelená plocha jeho ovocných sadů zasazená do pouště a středověce-vyhlížející domy působí jako fata morgana. Jdeme pouhé dvě hodiny a dáváme si v Kagbeni odpočinkový den. Kocháme se výhledem a počítáme puchýře na nohou. Další nocleh v Marphě je podobně kouzelný. Odtud už to ale vede do civilizace. Jeden dlouhý den po prašné silnici nás zavede do Tatopani, subtropické vesnice s horkými prameny, která je dostupná běžnou dopravou a v lázních se zde močí výletníci z Pokhary s lahváčem v ruce a cigaretou visící z koutku.
Den 13 – 15: Z Tatopani do Nayapul přes Poon Hill (1190m - 3200m – 1070m)
Když už máte pocit, že to máte za sebou, že jste vyšplhali ze subtropů ke sněžné línii Annapuren, nohy obsypali puchýři do zvláštního tvaru, vyčerpali poslední zbytky energie z Thamelských dobrot, že zkrátka máte nárok na odpočinek, čeká zde poslední výstup 2000 výškových metrů na Poon Hill. Údajně jsou zde nejkrásnější výhledy na všechny čtyři Annapurny. Nám pršelo a byly mraky ze kterých na minutku vykoukla Annapurna I. Výstup mi vzal poslední síly a sestup z Poon Hill pro mě byl nejtěžším z celého treku. Nebyla jsem ale sama, dolů se nás plížilo více, vzájemně jsme se udržovali při vědomí a kupovali si Coly pro energii. Setkání s taxíkem, který nás odvezl z Nayapulu do Pokhary bylo radostné i smutné zároveň. Očekávání teplé sprchy, měkké postele a teplého počasí se mísilo se smutkem ze ztráty krásné přírody, klidu a míru hor, jednoduchosti života ve kterém jen kladete jednu nohu před druhou.
Celková statistika zní: 210km, 15 dní, nejvyšší bod 5216mnm. Rozhodně nejvíc a nejvýš co jsme kdy ušla po vlastních. Annapurna circuit trek je nádherný. Každičký den žasnete nad výhledy a panorámaty, které se před vámi otvírají. V krajině zasazené vesničky skromných horalů s domy v tibetském stylu a buddhistickou vírou. Stezky, na kterých se předbíháte se stády oslů a jaků, jedinými dopravními prostředky na míle daleko. Nekonečné visuté mosty a nesčetné vodopády. S Himalájemi se jedu z Pokhary rozloučit na vyhlídku do Sarangkotu. Koukám jak slunce vychází nad regionem, který jsem právě celý prošla a myslím na ty, kteří tam nyní čekají na jeho teplé paprsky a těší se na další den kdy se jim naskytne z každého dalšího rohu pohled na Annapurnu.
Přehled nejvyšších vrcholků, které na Annapurna circuit uvidíte:
7.nejvyšší hora světa Dhaulagiri I 8167mnm
8. nejvyšší hora světa Manáslu 8163mnm
10. nejvyšší hora světa Annapurna I 8091mnm
16. nejvyšší hora světa Annapurna II 7937mnm
18. nejvyšší hora světa Himalchuli 7893mnm
Z Nepálu se poněkud nelogicky vracím do JV Asie a jedu do země, která je světem sama pro sebe. První blog roku 2012 bude z Barmy. Do té doby všem fanouškům cestování přeji klidné svátky a rok 2012 plný krásných zážitků. A jestli nevíte co dát svým blízkým pod stromeček, nekupujte zbytečnosti a naplánujte nějakou společnou cestu!
Novinky a fotky z mých cest najdete na:
http://www.facebook.com/pages/Kolem-světa-s-blechou-v-baťohu/203083496374699?ref=hl
Blog je přesunut na stránky:
http://blechavbatohu.cz/
