Hanojankou na tři týdny

„Give back“ či „responsible travel“ jsou nyní v anglofonním světě populární termíny. Skrývá se za nimi myšlenka, že když cestujete, užíváte si, co vám která země může nabídnout, měli byste také vy něco užitečného udělat na oplátku. A to kromě peněz, které tam necháte a které v rozvojových zemích jdou často do kapsy úzké skupiny obyvatel. Můžete přispět na charitu, adoptovat místní dítě, nebo jako já obětovat svůj čas a dobrovolně, bezplatně vypomoct místní neziskovce. Kromě dobrého pocitu na duši získáte i nezapomenutelnou zkušenost a pohled do skutečného života místních lidí.

Z poměrně velké nabídky dobrovolnických činností volím výpomoc s marketingem nevládní organizace Education for Nature-Vietnam. Marketing umím, takže bych mohla skutečně pomoct a navíc budu v sektoru, který mě osobně zajímá – ochrana životního prostředí a zvířat. Budu pracovat v Hanoji, jako jediná zahraniční dobrovolnice mezi samými Vietnamci, domluvená doba 3 týdny, veškeré náklady jdou na můj účet.

Už při příjezdu do Hanoje mě překvapuje, jak je to město odlišné od zbytku JV Asie a naopak podobné Evropě. Je zde nejstudenější klima ze všech hlavních měst regionu, 10 měsíců z roku v podstatě nevidíte sluníčko, je tu čisto, domy se zvenku ničím neliší od Evropských, nikdo se tu neusmívá, všichni za něčím utíkají. Později se dozvím, že to „něco“ jsou peníze, které jsou zde modlou, životní alfou a omegou. V porovnání s pohodovým Laosem či usměvavým, slunečným Thajskem, velký rozdíl. 

Den před smluveným začátkem se stěhuji z centra Hanoje do hotelu, který je poblíž mého nového pracoviště, ve čtvrti Dong Da. V hotelu neumí nikdo ani slovo anglicky, ale jinak je standard stejný jako v centru a cena naopak ještě vyšší, protože není regulovaná tvrdou konkurencí jako ve staré čtvrti. Kancelář mám ale jen 5 minut chůze a jsem jediná běloška v okolí, takže můžu pozorovat skutečný denní režim Vietnamců.

Je to tady, můj první den. Přicházím do kanceláře přesně na čas, po dlouhatánské době slušně oblečená a dokonce lehce nalíčená. Už na recepci se mě ujímá jeden nový kolega za druhým, všichni jsou velice přátelští, chtějí vědět odkud jsem, jak dlouho s nimi budu.  Jeden kolega z managementu mi ukazuje moje místo – v kanceláři asi 12m2 nás sedí 8, je tu ale jen 6 stolů, na mě připadá polovina dole s šuplíky místo místa na nohy. Zakladatelka a ředitelka ENV mi vysvětluje, že jí budu pomáhat hledat kontakty na zahraniční novináře, kteří jim můžou pomoct se zviditelnit a na zahraniční ZOO, která by se potenciálně mohly stát sponzory. Kromě toho se mám vypracovat doporučení jak zlepšit mezinárodní marketing. Zní to skvěle, těším se, že se naučím něco nového, vzdělám v nové oblasti.

Během prvních dvou dní mi nálada klesá pod bod mrazu. Hledání kontaktů znamená celodenní „googlení“ na Internetu, což je samo o sobě dost nuda, ale navíc jim zde nefunguje Internet! Asi 50% stránek se nenačte vůbec, další polovina po opakovaných pokusech. Pracovat v prostředí kde nerozumíte nikomu ani slovo taky není žádný med. Koukám z okna na zataženou oblohu a přemýšlím, co tady dělám, proč nejsem někde na pláži nebo v parku a nepopíjím mango shake. Po druhém dni to tu chci zabalit, nepřijít už vůbec nebo se vymluvit na nějakou střevní nemoc. Svědomí mi to ale nedovolí, takže místo toho vysvětluji své šéfové, že mi musí najít jiné připojení k Interentu a vrhám se na couchsurfing a hledám místní expaty se kterými bych si mohla normálně pokecat, popřípadě popít trochu alkoholu na zahnání deprese. Nová taktika se daří, Internet funguje, potkávám se s příjemnými lidmi, kteří v Hanoji žijí dlouhodobě a pomalu si opět zvykám na cyklus „od 8mi do 5ti“.

Život střední střídy, mých kolegů, je zde stejně pohodlný jako v Praze. Většina mých kolegyň má vystudované MBA v Austrálii, ty nad 28 mají rodinu a děti o které se jim stará buď tchýně nebo maminka, s nimiž zde sdílí domácnost. Všichni sportují, ráno od 5ti a večer zase po 5té jsou plné všechny parky – lidé běhají, hrají fotbal, cvičí aerobik. Mladší kolegyně chodí po večerech do kaváren, bavit se, i když ženy zde nepijí alkohol ani nekouří. Dvě z nich mě berou na víkendový výlet do HaLong bay, odkud jedna pochází. Jídlo vaří tatínek, výborné, rýže a výběr z asi 10 pokrmů. Všechno se nanosí na stůl, každý si vezme malou mističku a pak si do ní po soustech nabírá.  Stejně to funguje i v restauraci v Hanoji, kam chodíme na oběd. Že byste dostali vlastní talíř s vlastní porcí zde neexistuje (mimo míst pro turisty).  Vietnam také nezapře svou 55ti tisícovou komunitu v Čechách. Prakticky každý zde měl u nás strýčka nebo dědečka. Dorazí mě, když v mém hotelu, kde nikdo neumí jiné slovo anglicky než „money“ najednou slyším „pojď sem!“. Asi 60tiletý pán, který v hotelu pracuje, žil pár let i u nás.   Ani mi nevadí, že na mě to „pojď sem“ volá kvůli tomu, že recepční chce další „money“.

Dozvídám se jak to vlastně je s ochrannou divokých zvířat ve Vietnamu. Ke všem obvyklým problémům se zde připojuje ještě blízkost Číny a použití částí vzácných druhů pro čínskou medicínu. Ta věří, že části vzácných zvířat přinesou svému majiteli léčivé účinky. Neexistuje přesná spojitost mezi zvířetem a nemocí, kterou by léčilo. Například medvědí žluč je něco jako všelék – může pomoct na cokoli včetně rakoviny. Kvůli těmto všelékům se zde pytlačí a zabíjí např. tygři a nosorožci (které si už oficiálně ve Vietnamu vyzabíjeli úplně). Medvědi jsou pro jejich žluč chováni v klecích přesně na míru jejich těla, mají přímo do žlučníku zavedenou hadičku, která jim konstantně žluč odvádí. Celý život se nemůžou hýbat a nakonec umírají v dlouhé agónii. Všechno toto je ve Vietnamu oficiálně nezákonné, ale při úrovni místní korupce se obchodníci dostanou jen málo kdy za mříže. ENV se právě toto snaží změnit.

3 týdny nakonec utečou, já pomůžu se vším, co jsem slíbila a můžu pokračovat dál ve svých cestách.  Evidentně jsem šáhla vedle při výběru práce, když jsem se na útěku z pražského openspacu zavřela do hanojské minikanceláře. Kromě toho, že jsem nahlédla do Vietnamské společnosti, bylo příjemné se na chvíli zastavit, vybalit gemu a odpočinout si od kadodenního přejíždění. Hlavně jsem ale poznala několik super lidí, s nimiž jsem mohla strávit víc než jen jedno odpoledne na turistické trase, tak jak to obvykle při cestování bývá. A ten blahý pocit u srdce, že díky novým sponzorům ENV bude od celoživotního utrpení zachráněn třeba jen jeden medvěd  ;-)

Více o Education for Nature – Vietnam: www.envietnam.org/

Více o mých cestách a nový itinerář:

 http://www.facebook.com/#!/pages/Z-Prahy-kolem-sveta-za-12-mesicu/203083496374699