Ležím na palubě klotoku, místní motorové lodi, proplouvám po řece národním parkem Tanjung Puting v jižním cípu Kalimantanu. Džungle kolem vypadá přesně tak, jak jsem ji viděla na obrázcích dochovaných z dob prvních kolonizátorů. Hustá, nezkažená, zahalená v oparu vlhkosti. A především plná zvířat. Zdejší specialitou jsou orangutani a opice. Se zvířaty jejichž zahlédnutí by kdekoli jinde bylo považováno za velké štěstí se zde prohýbají větvě. Některé stromy jsou doslova osypané makaky a vzácnými opicemi Kahau nosatý s velkým nosem. Občas zahlédneme i orangutana. Honí se v korunách stromů, mladé sosají mléko od svých matek, odpočívají. Naše loď proplouvá pomalu a tiše, abychom si zvířata mohli dostatečně užít, průvodce nám ukazuje další a další rodiny, kapitán bezpečně kormidluje, kuchařka připravuje vynikající večeři. Můj první den na Kalimantanu je naprosto báječný. Tady se mi bude líbit, říkám si.
První zastávka na Kalimantanu (indonéské části Bornea), národní park Tanjung Puting, je nejlepším místem pro pozorování orangutanů ve volné přírodě na světě. Stejně jako africké gorily, i indonéští orangutani mají svou „doktorku“, která jim zasvětila svůj život. Dr. Galdikas zde zbudovala centrum pro ochranu a rehabilitaci zpět do přírody těchto ohrožených primátů. Pro turisty jsou přístupné 3 kempy, u nichž je vysoká koncentrace orangutanů a jednou denně zde probíhá krmení jedinců, kteří si nesehnali potravu sami v přírodě. První den navštěvujeme kemp 1, prší a na krmení přichází jen jedna orangutanice s mládětem. Pozorujeme, ale doufáme, že druhý den budeme mít lepší „nadílku“. Nazítří začínáme návštěvou kempu 3, počasí se příliš neumoudřilo, přesto je tu zdejší dominantní samec a postupně s respektem se odvažují přiblížit i další a za chvíli pozorujeme asi 10 primátů, kteří se ládují banány a zase mizí ve větvích. Odpoledne druhého dne zastavujeme v kempu Leakey, což je kemp nejvýznamnější. Sídlí zde i přírodovědecká základna a rangeři parku. Při zdejším krmení je opravdu na co koukat. Primátů, kteří se sem přišli najíst, je kolem 15 a evidentně z lidí příliš strachu nemají. Volně se pohybují mezi návštěvníky, jedné turistce se orangutanice opře o nohu. Čekáme dokud se ostatní nevytratí a jsme odměněni procházkou za ruku s jednou z krotčích orangutanic. Ve větvích nad hlavou nám poskakuje její mládě. Největším zážitkem je ale, když se do kempu vracíme znova večer, kdy už krmení není a není zde jediný turista a nacházíme v blízkosti budov kempu kolem 10ti orangutanů, kteří si zde relaxovaně hrají, válejí po zemi či v korunách stromů, které jakoby samozřejmě drží jejich obrovskou váhu. Krásná odměna za mizerné počasí a mraky nakažlivých komárů.
Z parku jedu 16tihodinovou jízdou autobusem do města Banjarmasin. Rázem pochopím, že Tanjung Puting byl turistickou oázou v tomto tvrdém kraji. V Banjarmasinu nikdo neumí anglicky, hotely nepřijímají cizince, protože s nimi mají extra papírování a 1000x denně na vás pokřikují „hello mister“, protože atrakcí se zde stáváte vy sami. Ubytovávám se tedy v hotelu, jehož taxa je dostatečně vysoká, aby zaměstnancům vynahradila papírování navíc, najímám průvodce, který mi ukáže cestu a bude sloužit jako jediná spojka mezi mnou a angličtinou nedotčenými Kalimanťany. Hlavní atrakcí Banjarmasinu jsou kanály, které jím protékají a život kolem nich. Domy jsou postavené s vchodem do ulice, ale se zadní částí ústící ke kanálu, ve kterém se pere, myje, koupe, ale také do něj ústí všechny kadibudky. Po ránu a navečer je příjemné projíždět na loďce po kanálech a pozorovat místní rušný život. Desítky let nezměněné jsou zde i plovoucí trhy, které začínají před východem slunce. Prodává se zde ovoce, zelenina, je tu ale i celá plovoucí restaurace a my si po ránu dáváme báječné koblihy a kávu v plovoucí kavárně. Dostanete asi dvoumetrové napichovátko se kterým si můžete napíchnout tu, která se vám líbí nejlépe – kokosovou, s banánem či čokoládovou polevou.
Za Banjarmasinem navštěvuji diamantové a zlaté doly. Vzácné kameny se zde ve velkém těžily už za holandské koloniální vlády, což vysloužilo jak Holandsku pověst diamantové velmoci, tak Kalimantanu jeho jméno (v překladu diamantový ostrov). Způsob těžby se zde od dob Holanďanů příliš nezměnil. Nejdříve se v hlubokých jámách míchá hlína s vodou, ta se potom vyhání nahoru, kde se nejdříve strojně a nakonec ručně prosévá, tak aby zůstal zachycen každý kus zlata či diamantu. Dělníci zde leckdy pracují celý den ponoření do bahna. Přesto jsou neuvěřitelně milí, pózují pro foťák, všechno mi chtějí ukázat. Nakonec mě i několik osloví s nabídkou broušených i nebroušených diamantů. Pravost ani kvalita samozřejmě nejsou zaručeny, ale ty nejmenší začínají již od 100kč! Za diamant!!! Chci si jeden koupit na památku, průvodce mi ale radí, že mám nakoupit až později, tak jej poslechnu a jsem zklamaná, když „později“ znamená v obchodě, který mu dává komisi. Veškeré kouzlo je ztraceno.
Dalších 16 hodin v autobuse mě posune do města Samarinda. Musím podstoupit stejné kolečko jako v Banjarmasinu – drahý hotel a najmutí ještě dražšího průvodce. Samotné město je, ostatně stejně jako Banjarmasin, mizérie sama. Pár budov je z betonu, zbytek těchto milionových měst je splácán z materiálů, které přišly majitelům pod ruku. Kousek možná z cihel, většina z dřevených prken, něco z překližky, střecha z vlnitého plechu. Všude kolem hromady prachu a špíny, za barákem hnědý kanál sloužící jako koupelna. Samarinda samotná opravdu není přívětivé město. Slouží ale především jako nástupní bod na plavbu po řece Mahakan, která vede do vnitrozemí Kalimantanu za kmeny Dajak. Nasedáme tedy s průvodcem a na motorizované kánoe a jedeme objevovat, co zbylo z jejich původní kultury.
Dajakové bývali lovci lebek a jejich mačetou zahynul nejeden bílý kolonizátor. Od tradice lovu lebek bylo upuštěno v 19. století, ale víra v duchy a přírodní síly zůstala zachována. Provozuje se zde prý i černá magie. Při plavbě po Mahakanu navštěvujeme osamělý dřevěný dům dajacké rodiny, která stále tradičně žije v džungli. Byť zde mají televizi, za domem je i místo kam se dávají obětiny před odchodem na lov a honosný hrob prasete, které prý bylo ztělesněním dobrého ducha, který se o rodinu staral. Navštěvujeme i několik tradičních vesnic a longhousů, všude míjíme totemy sloužící k různým náboženským účelům. Večer se připojujeme ke 3 dajackým lovcům a vyrážíme na noční lov. Zatímco já nevidím vůbec nic, oni již mají první oběť, nejmenší druh jelena na světě – má velikost asi jako větší zajíc. Do půlnoci uloví ještě 2, vždycky je přímo před námi podříznou, asi abychom měli autentickou zkušenost. Noc trávíme v jednom z longhousů, já ještě nakupuji první suvenýry této cesty. O další den cesty později mám štěstí, protože jsem zde zrovna v neděli, kdy se koná tradiční slavnost. Lidé se sjíždí z okolních vesnic, aby se pozdravili, popovídali a shlédli několik vystoupení s hudbou a tancem. Ženy všeho věku s prsty ozdobenými ptačími pery nám předvádí ladný tanec. Dříve se dajacké ženy zdobily těžkými náušnicemi, které jim uši vytáhly o deset či dvacet centimetrů, muži se pyšnili tetováními získanými při zkouškách mužnosti. Dnes jsou tyto ozdoby vidět už jen u starších členů komunity, až zemřou, nebude nikdo, kdo by v tradici pokračoval.
Na Kalimantanu se obecně setkávám s nejvíce kulturními rozdíly a nedorozuměními zatím. Velká část z nich vychází z toho, že cestuji sama žena, což je tady fakt nejen nevídaný, ale i naprosto nepochopitelný. Několikrát se mi stane, že se některý místní muž rozhodne, že mě zachrání z této mé strašné situace a postará se o mě, což by sice bylo celkem milé, ale v těchto končinách to znamená, že mě permanentně nakazuje, co mám dělat. Takže mě stále pronásleduje někdo, kdo mi říká: Adriena, stand up, Adriena, come here, Adriena, eat this. Samozřejmě se tomuto pokřikování rozkazů jako na psa bráním, což dotyčný obvykle pochopí jako, že odmítám jeho dobře míněnou pomoc a šlamastika je na světě.
Všechny moje očekávání Kalimantanu se potvrdily. Globalizace sem ještě opravdu nedorazila, lidé žijí své životy nedotčené západním konzumem. Kalimantan skrývá pro cestovatele dodnes diamanty k objevení. Musíte se ale namočit do špíny, až po krk do bahna, abyste některý z diamantů Kalimantanu získali. Potom se ale leskne tisíckrát více než jakýkoli křemen, který najdete jednoduše na povrchu.
Putování Indonésií právě začíná. Příště Sulawesi: krvavé ceremoniály v Tana Toraja a tyrkysové pláže severu.
Novinky z mé cesty, itinerář, fotky v předstihu před blogem najdete na:
http://www.facebook.com/#!/pages/Z-Prahy-kolem-sveta-za-12-mesicu/203083496374699
