„ Víš, začínáš stárnout, měla by ses brzy vdát.“ Přátelsky se mi snaží poradit jeden z námořníků, když sedím na neuvěřitelně špinavém schodku lodi Pelni v Indonésii. Připomíná mi to tady podpalubí Titaniku, obrovské, přelidněné, stísněné, v případě havárie neuniknutelné. A teď ještě tohle, další člověk, který mi chce radit, co s mým životem. Otázky na věk a rodinný stav jsou v Asii běžné, to že je žena v mém věku svobodná, bezdětná už rozhodně ne. „Výborná rada, ještě že už to konečně vím“ říkám si v duchu. „a jak bych to asi tak měla udělat??, to by mi ještě neporadil?“ reptám si pro sebe. Pak mě ale přemůže zvědavost. Jak se to tady vůbec dělá? Jak to, že všichni najdou partnera nejpozději do 25.tého roku a zůstanou s ním celý život? Jak je možné, že si tady lidé rodiny váží, rozvodovost je nulová? Co dělají jinak, než my? Odpovědi jsem nedostala ani od námořníka, ani od nikoho jiného za celý rok v Asii. Můžu si jen domýšlet, z příběhů, které jsem slyšela, od lidí, které jsem potkala.
„Brahmán, 22 let, univerzita, hladce oholen.“ Takovýmto inzerátem v novinách hledají obvykle nevěstu pro svého synka rodiče v Indii, kde je snad nejorganizovanější systém námluv. Manželství z lásky je výsada bohémů a 99% populace praktikuje rodiči předem dohodnutá manželství. Budoucí manželé musí být ze stejné kasty, podobně hmotně zabezpečení. Je-li synek či dcerka ve věku na vdávání, dá se jednoduše inzerát do novin. Jakmile se najde vhodný partner, rodiče se sejdou, vše domluví a není výjimkou, že budoucí novomanželé se poprvé vidí až na svatbě.
Sree, kterou jsem potkala v Nepálu, si domluvené manželství nemohla vynachválit. Je o něco málo mladší ode mě, poměrně emancipovaná, energická. Je čerstvě vdaná a evidentně velmi zamilovaná, přesto, že jí manžela vybrali rodiče a před svatbou ho sotva znala. Podle ní se samotná láska u manželství z lásky vytratí ještě před svatbou. „Lidé se zamilují, poznají se a berou se už jen ze stereotypu“ domýšlí si. Její vztah se právě tvoří a než láska opadne, bude už na světě hromádka dětí, které jej budou dále zpevňovat. Manžel si získá kromě lásky i respekt, jako živitel rodiny a žena jako udržovatelka domácího tepla. S velkou rodinou je už rozvod nemyslitelný.
V buddhistických zemích není systém tak rigidní. Mladí lidé si můžou najít partnera sami, což není vždy jednoduché, protože styk mezi muži a ženami je omezen a sexuální vztah před svatbou většinou naprosto nepřístojný. Pokud se ale přesto dva lidé zamilují, například při studiích, vždy musí partnera schválit oboji rodiče. Náš průvodce v Tibetu, je šťastně ženatý se svou kolegyní, průvodkyní z agentury. Vypráví ale, že než si ji vzal, měl ještě jeden vážný vztah. Jeho vyvolená se však nelíbila rodičům, kteří mu ženitbu zakázali, a on se s ní musel rozejít. Důvodem bylo, že prý páchla jako liška! A co kdyby to zdědily děti?
Na vztah mezi místním a cizinkou nebo cizincem je pohlíženo jako na vyloženě „sňatek z rozumu“. A není se čemu divit – když koukáte na páry starých či ošklivých bělochů a mladých krásných Asiatek, těžko věřit, že si ho vzala kvůli charismatu. Evropský muž je zde kořistí na bohaté vdavky, evropská žena symbolem snadného sexu. Co já jsem dostala nabídek! Od zdvořilého „could you spend the night with me? I mean, if you dont mind…“ (Mohla bys se mnou strávit noc? Tedy, pokud by ti to nevadilo…) až po prachsprosté lákání na domácí porno natočené na mobilu. Někteří na to šli ale i chytře, když odhalili mou zálibu v jídle tak slibovali, že mi budou vařit. A odolat tomu už nebylo jednoduché…
Zvláštní, jak jsou zde vztahy racionální, vykalkulované, předpřipravené. Tady v Asii. Tady, kde to na vás z každého rohu křičí emocemi. A přitom jak snadno se tu zamilovává! Ve stínu palem, v teplém moři, kde v noci světélkuje plankton, pod vodopády, při ohnivých západech slunce.
2011 pro mě byl rokem Asie. Většinu roku 2012 už budu jinde. Odjíždím stále svobodná, bezdětná a bez inzerátu v novinách, ale rozhodně zamilovaná. Zamilovaná do vápencových skal, pálivého jídla, mangového džusu, všudypřítomného chaosu, vůně jasmínu, sluníčka v podvečer, usměvavých obličejů, pestrobarevného oblečení, slonů na ulicích. Jedu do Afriky. A jak to dopadne s láskou tam, se teprve uvidí.
Na Afriku bohužel nemám příliš času, vybírám proto jen dvě země, jednu typicky africkou a jednu africky netypickou: Keňu a Etiopii. Odtud se vám ozvu příště.
Novinky z mé cesty a fotky v předstihu najdete na FB:
http://www.facebook.com/#!/pages/Kolem-sv%C4%9Bta-s-blechou-v-ba%C5%A5ohu/203083496374699
