Osmero otcovských deziluzí

V těch devíti měsících očekávání, kdy maličkou nosila z čistě technických důvodů výhradně Lucka pod srdcem a naší garsonkou se rozléhalo dnes tolik postrádané ticho a klid, jsem se snažil na roli otce všemožně připravit. Četl jsem pár článků na netu; koupil si (a v rychlosti prolistoval) tlustou knihu, jejíž titulek sliboval udělat ze mě nejlepšího tátu na světě; absolvoval jsem předporodní kurz, který ze mě ale chtěl udělat spíš nejlepší mámu na světě včetně osvojení si správné techniky kojení. No a samozřejmě jsem si také pozorně vyslechl všechny ty erudované rady již zasloužilých otců, které by vydaly na samostatnou sérii „Debilních keců“ a ze kterých jsem načerpal opravdu hrozně moc.„Ještě si užij, za pár měsíců život končí…“ nebo „Dítě je nejlepší antikoncepce…“A řada dalších hlášek patřících do zlatého fondu hrdých otců.

Dnes, po roce a půl s maličkou, můžu svou zkušenost zatím shrnout do dvou zjištění. Za prvé, život opravdu zdaleka není a jen tak nebude jako dřív, což rozhodně neznamená, že je to špatně. A za druhé, nikdo a nic vás na tu radikální změnu nepřipraví, i kdyby to sebepřesvědčivěji tvrdil nebo to bylo napsané na obálce knihy v zaručeně pravé recenzi od nadšeného čtenáře… Při hlubší analýze, kterou jsem provedl jednou takhle v neděli ráno mezi pátou a sedmou hodinou, kdy tak standardně maličká vstává a abychom o něco nepřišli, budí nás pro jistotu také, jsem dospěl k závěru, že mnoho věcí je vlastně úplně jinak, než jak jsem si je naivně představoval. Zde je těch asi nejzásadnějších osm omylů, kterých jsem se dopustil, veřejně je přiznávám a rád se o ně podělím. Z estetických důvodů jsem chtěl, aby to bylo desatero, ale nakonec jsem jich tolik na srdci neměl. Je to vlastně asi dobře, i když titulek mohl znít líp.

1) Pět hodin spánku denně stačí, hodně pracujete a pět hodin je pro vás standard.

 Ne. Pár měsíců a zjistíte, že tohle byl obrovský omyl. Je velký rozdíl v pěti hodinách nerušeného spánku a pěti hodinách spánku, během kterého jste desetkrát vzbuzeni, někdy vstanete, hodinu uspáváte, nebo si mezi jednou a třetí hodinou ranní hrajete, protože to zrovna ten človíček považuje za skvělej nápad. A to prosím nekojíte! No a pak, když už vaše ratolest spí skoro celou noc a vzbudí se třeba jen jednou, nejste zase úplně nadšený z režimu, který vám diktuje. Vstávat každé ráno s železnou pravidelností v pět hodin je, pokud pracujete do půlnoci i déle, jeden z nejsilnějších momentů, kdy se slzou v oku vzpomínáte na život ve dvou. Navíc, a to je třeba si uvědomit, maličká nedrží víkendy ani svátky.

 2) Nebudete svoje dítě zabavovat mobilem nebo tabletem, přece mu umíte přečíst pohádku.

Jasně, kroutili jste hlavou nad kamarády, kteří aby se svých dětí na chvíli zbavili, vrazili jim do ruky mobil nebo jinou technickou vymoženost a pustili jim nějaký animák nebo hru. Zapřísáhli jste se, že takhle se nikdy chovat nebudete, že se svému dítěti budete naplno věnovat a co je mobil se dozví nejlépe až v 18 letech… Měl jsem to podobně a dnes jsem vděčný pokroku za to, že nám tyhle „hračky“ poskytuje. Jsem vděčný, když si maličká na deset minut hraje s mobilem a dělá, že telefonuje nebo kouká na video (hry ještě samozřejmě nehraje). Lidé prostě nejsou stroje a je fajn, že se jimi můžeme někdy nechat zastoupit. Bez dvojsmyslů.  

 3) Teletubbies?! Nikdy, jedině krteček a včelí medvídci!

Také jste v době, kdy se tenhle zahraniční seriál se čtyřma barevnýma kreaturama neznámého původu a rasy a dokola se opakujícíma nesmyslama dostal na naše obrazovky, projevovali svoje obrovské vlastenectví razantním odmítáním takových pohádek? Vyzdvihovali jste českou klasiku, ať už to bylo cokoliv, a zapřísáhli jste se, že na tohle se vaše budoucí, prudce inteligentní dítko dívat nebude? Já se k tomu takhle nějak stavěl. A teď? Když zjistíte, že maličká je z těch oblud u vytržení od první minuty a navíc po nich opakuje a učí se, jde veškeré vlastenectví s pučmeloudem v erbu a krtkem na prsou k šípku.

4) Vaše dítko bude chodit na nočník nejpozději v roce, ne jako ty opožděný děti všude okolo.

Jojo, tohle byla krásná předsevzetí, jejichž dodržení ale tak úplně nezáviselo na vás, či-li to šlo také velmi rychle do háje. Kolem roka to vypadalo, že naše maličká opravdu nebude mít s používáním svého mobilního sociálního zařízení problém. Pak ale jakoby se něco zlomilo a dnes to vypadá, že na spotřebním artiklu s názvem pleny asi ještě nějaký ten měsíc neušetříme… Pokud to bude u vás podobné, určitě si s tím vším užijete také vcelku pravidelné rýpavé poznámky všech babiček a tetiček ve stylu „no není to ostuda, taková velká holka?“, které budou vyslovovány směrem k prckovi, ale adresovány především vám. Protože „naše děti si sundaly pleny, když přišly z porodnice a pak už je prakticky neviděly“.  

5) Chůva nebo jesle?! Takhle malou jí cizím lidem nesvěříme!

Tohle určitě nemusí platit všude, ale u nás je to tak, že Lucka není typ ženy, která by strávila dva nebo tři roky na mateřské výhradně staráním se o dítě a o domácnost a objížděním kamarádek a kafíčkováním. Od začátku chtěla pracovat. A i vzhledem k lokalizaci velké části naší rodiny v krajích, kde se dálnice D1 mění na panelovou polní cestu (Vysočina a Morava), byly chůva a později jesle jasnou volbou. Předat maličkou cizím lidem a půl dne o ní nevědět, to bylo zpočátku obtížně stravitelné. Když ale dnes od rána posloucháme její nadšené „děti, děti“, a když se ráno při předávce ani neohlédne a upaluje si hrát, jsme již v klidu.

6) Peníze nejsou tak důležitý, hlavně když budeme zdravý a spokojený

Tady se nějak nemůžu zbavit popisu deziluze slovy „leda hovno dámy a pánové“. Střet reality a iluzí zde spočívá tak nějak ve zjištění, že pro vašeho prcka není nejvhodnější životní styl hippies a že bydlet s prarodiči vašeho potomka v jednom domě sice řeší některé problémy s hlídáním, ale celkově vzato by to mohl být vzájemný konec vašeho dobrého vztahu. A že peníze jsou sakra důležitý, nakonec zjistíte během pár dnů a týdnů, kdy se proberete z poporodní euforie a začnete u kasy vnímat zvyšující se částku celkového účtu… Abych nebyl zbytečně nařčen z přílišného cynismu, zdraví samozřejmě na prvním místě, miluju přece svou rodinu. Ale neprovázanost spokojenosti a peněz je bohužel alibismus, který se mi líbí, ale nemohu si jej dovolit.   

7) Vaše žena bude naplněna již pouze rolí matky a nebude vám nadále obden ukazovat fotky Seychel, aby vás „motivovala“

Tak tohle rozčarování by se dalo vyjádřit vlastně úplně stejnými slovy jako to předešlé. A celkově tyhle dvě věci spolu úzce souvisí, tedy především ta druhá s první. No, odpovídat můžete třeba právě apelem na to, jak je důležité, že jsme všichni zdraví. Hodně štěstí!

8) O hlídání nebudete mít nouzi, jelikož většina vašich rozněžněných kamarádek již téměř sepisuje rozvrh služeb den po dni a oslovuje se navzájem „teto“.

No a pak proběhne ještě jedna dvě rozněžněné návštěvy po porodu a pomaličku to velké haló vyšumí. Nějaký čas z toho budete rozpačití, možná trochu nešťastní. A pak se sami sebe konečně správně zeptáte: „A co jsi jako čekal ty vole? Že se ty kamarádi a kamarádky, s kterými jste to všechno probírali kde jinde než u piva ve vaší oblíbené hospodě, najednou vzdají téhle zábavy, jako jsi to udělal ty, a budou raději jezdit přebalovat tvýmu miminku posranej zadek? Ty bys to snad udělal? Ani hov…“ A tak si uvědomíte, že tohle je váš boj a vy si ho musíte vyválčit. Nakonec jste to přece vy, ke komu se ten prcek večer láskyplně tiskne, když usíná, a komu dává ty nejkrásnější uslintaný pusy, jaký jste kdy dostali. Je váš se vším všudy. Se vším tím krásným a neopakovatelným, stejně jako s nervy, nevyspáním a, dámy a gentlemani prominou, se všemi těmi sračkami, obraznými i doslovnými.