Ne, ne, ne, ne…

„Máš bobek?“ptám se maličké s úsměvem, aby si nemyslela, že je to snad něco špatného (i když kdyby už byla schopná použít toaletu se vším příslušenstvím, nezlobil bych se).„NE!“dostane se mi razantní odpovědi doprovázené kroucením hlavy z ramínka na ramínko. Stojí ode mě dva metry a já tak nějak vím, že to není pravda.„Půjdeme se přebalit?“zkusím ještě jednu otázku.„NE!“opakuje a hlavičku si může ukroutit. Přebalování nemá ráda. A já se v tom taky zrovna nevyžívám, ale když už není úniku. Nebo vlastně když už je po úniku… Ale jak se říká u nás na sídlišti u blázince, „Shit happens“. 

Není to tak dlouho, kdy tam, kam jsme jí položili, tam zůstala, a kdy jediný způsob, jak vyjadřovala svou špatnou nebo dobrou náladu, bylo ticho nebo křik. Pak se začínala usmívat, když jsem si před ní všelijak deformoval obličej. Začala říkat „táta“, ale vůbec nevěděla, co to znamená. Prostě se jí to dobře říkalo… Dnes na mě dělá ksichty ona a směje se tomu, když je opakuji. Směje se nahlas a krásně upřímně, i když se zrovna směje jen proto, že se zasmál někdo vedle u stolu. Vždy vypadá, jako když ten vtip, který ani neslyšela, moc dobře pochopila. Když říká „táta“, myslí tím mě a nikoho jinýho, což je skvělej pocit. Když říká „máma“, samozřejmě taky ví, o kom mluví. Akorát se jí to trochu tluče s „ňam ňam“, což říká prakticky pořád, když je vzhůru, a zní to podobně.

„Děda“ a „bába“ sice říká krásně, a když babička nebo dědeček dorazí, tak ví, koho jak pojmenovat. Ale neomezuje se u těchto výrazů jen na rodinné příslušníky, nýbrž tak pojmenovává prakticky kohokoliv, kdo jde kolem a vypadá starší 40 let. Z toho občas vznikají choulostivé situace, kdy na důchodkyně na ulici volá „bába, bába“, a těm nebohým dámám trochu tuhne původně upřímný úsměv… „Děda“ je také Krakonoš, myslivec z Maxipsa Fíka a všechny postavičky v knížkách pyšnící se plnovousem. Tetu se teprve učí, ale má slušně našlápnuto. No a pak tu je speciální kategorie, a to jsou „děti“. Tenhle výraz používá velmi často, především pak ráno, kdy ví, že pojede do jesliček. Jako jediný jej říká zvláštním hlasem, který ze všeho nejvíce připomíná soudruha Rákosníka z filmu Vesničko má středisková a jeho „rohlík“. U významu toho slova má ale ještě trochu mezery, protože jej používá i jako označení pro skupinku více lidí, na věk nehledě. Je tedy mnohem praktičtější potkat venku na procházce důchodkyně ve skupince, nežli jednotlivě.

I díky všem těm slovíčkům, která se učí používat, je na ní ohromně vidět osobnost, kterou se stává. Umí si říct o jídlo, předvádí zvířátka, směje se jak blázínek a taky se vzteká tak trochu jako spratek. A když jí to chytne, na všechno říká „NE“, občas si i dupne. Chvílemi nás tím vytáčí, jindy to načasuje tak, že se válíme smíchy. Když si nedávno Lucka otevřela jogurt, který si v klidu nesnědla už pár týdnů, přiběhla maličká a začala opět křičet své „ňam ňam“. Lucka se na ní podívala s mírným zoufalstvím, a jelikož jsme ji zrovna přivezli z jeslí, zeptala se: „Copak tobě nedali v jesličkách najíst?“ A odpověď přišla okamžitě: „NE!“ Nebyl jsem si jistej, jestli tam snad nemám volat, že takhle by to nešlo.

No a posledním oblíbeným slovíčkem je „balooon“. Krom míče tak ale maličká říká všemu, co jen vzdáleně připomíná jeho tvar. Pomeranč, kulatý lustr a desítky dalších věcí. O víkendu jsme s ní absolvovali plavbu na lodi z Děčína do Drážďan, a když jsem s ní v náručí procházel po palubě, míjeli jsme paní, která na té lodi mohla klidně každou chvíli porodit. Maličká se napřímila, ukázala ručičkou a velmi nahlas a s nadšením to řekla… Sklopil jsem hlavu a přidal do kroku, sotva zadržujíce smích.