Na první pohled

Před naším prvním setkáním jsem toho moc nenaspal. Plánovali jsme ho dlouho. Týdny, měsíce. Ale datum bylo stále nejisté. Oproti tomu podnik jsme si vyhlédli už někdy na začátku, když jsme plánovat začínali. Pravda, původně jsme měli v hledáčku jiný, ale reference bývalých hostů pak naše rozhodnutí změnily. Prý se tu lépe chovají k hostům… Dala o sobě vědět uprostřed noci, kdy jsem to zrovna moc nečekal. Vzrušení z blížícího se shledání, na které jsem tak dlouho čekal, mě ale probudilo prakticky okamžitě. Adrenalin během pár vteřin okupoval můj krevní oběh a na příštích několik hodin se v něm zabydlel, jak by tam byl doma. Zapnul televizi, otevřel si pivko a nohy hodil na stůl. A já ho nemohl dostat ven… Vyrazil jsem na smluvené místo. Rezervaci jsme měli dlouhé týdny dopředu na každý den v kteroukoliv hodinu. Kdy dorazíme, jsme nevěděli.

Personál mi oznámil, že má vysněná se zdrží a dřív jak v sedm ráno nepřijde. Byly tři a já šel raději čekat do nedalekého kanclu, kde jsem v tu dobu pracoval. Nespal jsem. Chodil jsem z jedné místnosti do druhé, telefon v ruce, kdyby to náhodou stihla dřív. Nakonec jsem si sednul, dal si nohy na stůl, zapálil cigáro a koukal na telefon. Já a můj adrenalin. V půl sedmé se telefon rozsvítil a začal vyzvánět. Nohy mi sjely ze stolu, zatímco můj společník, který byl po těch pár hodinách pomalu na odchodu, se otočil ve dveřích, svalil se opět do křesla a nohy si hodil zpět. Bylo to tu. Volali z podniku, že už je na cestě a nejspíš to bude celkem fofr… Běžel jsem bez odpočinku a ignoroval pálení v plicích, kterým se nelíbilo, že jsem před tím vdechnul vše, co jsem v kanclu našel a šlo to zapálit. Na první rande nic moc příprava…

Dorazil jsem o chvíli před ní. Vlastně to bylo hodně těsné. Sotva jsem se stihl trochu rozkoukat a uklidnit plíce zvykající si na kyslík, byla tu. Krásná a plná života. Hned jak se ukázala, místnost jí byla plná. Byla tu poprvé a okamžitě byla středem pozornosti. Všechny okolo dokázala strhnout, aniž by řekla slovo. Díval jsem se na ní, jako by vše ostatní přestalo existovat. A cítil jsem, že to tak je. Kolegové zrovna vyráželi do práce, na e-mail mi přišel rozzlobený dotaz od klienta, co prý bude s tím naprosto zásadním článkem o navýšených dotacích do krajských komunikací II. třídy, na naší poště si doručovatel házel do brašny dopis od mobilního operátora, abych konečně zaplatil za jeho skvělé a jinde nedostupné služby. Nic z toho pro mě to ráno neexistovalo. Díval jsem se na ní a vypadal jsem, jako bych v tom bordelu uvnitř sebe právě našel Boha. Ostatně jestli jsem k tomu někdy měl blízko, pak určitě tehdy.

Neschopen vydat ze sebe hlásku, natož pak k ní přidat další a složit je do slov, vzal jsem ji do náruče. Nikdy dřív jsem to na prvním setkání neudělal, považoval bych to za zoufalou troufalost. Nebo troufalou zoufalost, teď nevím. Nikdy dřív se mi ale taky nestalo, aby mi při prvním pohledu a několika vteřinách její přítomnosti zvlhly oči a začaly z nich nekontrolovaně téct slzy. Až teď, před tolika lidmi. Držel jsem ji v náručí a brečel jsem. Svět se neopakovatelným způsobem změnil, i když nikdo jiný to nepoznal. Změnil se můj svět. Realita světa okolo nás mě, pravda, brzy zase dostihla. E-maily jsem si za pár hodin přečetl a dopis s výzvou k zaplacení také. Vlastně mám pocit, že od té doby mě tahle chladná a hnusná realita stíhá stále více a stále častěji. A vždy, když se tak stane, vždy když mi hlava ztěžkne a tlak se zvedá, vždy když dnešek přeskakuje včerejšek v žebříčku nejhorších dnů v mém životě, vzpomenu si na to, jak jsme se poprvé setkali. Na to, jak se čas zastavil, aby se ta chvíle už nikdy nemohla opakovat. Vzpomenu si, jak se má dcera tehdy narodila a změnila můj život od základů. A vím, že to celé má smysl. Musí mít.