Můj nejmilejší spratek

„Tak tohle teda ne, takhle se k tátovi chovat nebudeš! Běž vedle, takovouhle holčičku vidět nechci!“říkám důrazně zvýšeným hlasem maličké a ukazuji na dveře do ložnice, i když upřímně řečeno v našem bytě se moc nikam jinam vedle jít nedá. A na balkón bych jí přece jen ještě neposílal, teploty venku pořád nejsou nic moc… Znovu se po mně ohnala ručičkou, ve tváři zarputilý výraz jak Attila Hun v čele své armády rozzuřených divochů při vojenském tažení.„Běž vedle!“vznesl jsem opětovně svůj požadavek a přidal znovu to zbytečné orientační gesto. Rázně semkla ruce v bok, pohodila kabelkou trochu na stranu, aby jí nepřekážela v chůzi, otočila se a s přehrávaným důrazem na každý krok odpochodovala za dveře. 

Stěží jsem zadržoval smích a zároveň přemýšlel, jak tohle domácí násilí vůči mé osobě efektivně řešit, aniž bych se uchýlil ke stejným metodám jako protistrana, což by, přiznejme si to, nebylo ideální. „To je zase den,“ říkám Lucce, která vylézá z koupelny, kde si sušila vlasy. „Co s ní budeme dělat?“

Maličká vedle po chvíli začíná brečet a volá mámu. Jen pro pořádek: Dveře jsem za ní nezabouchnul, byly otevřené, i když se přiznám, že metodu „na pár vteřin zavřených dveří“ jsme už párkrát vyzkoušeli. A taky mi jednou ujeli nervy a lehce jsem jí plácl přes zadek. Věřím ale, že tento politováníhodný incident snad nerozjede celospolečenské debaty o zákazu fyzického kontaktu mezi rodiči a dětmi podporované nějakým samozmocněncem pro lidská práva. Ostatně vraťme se k jádru problému, totiž že jsem to byl já, komu byl před malou chvílí uštědřen políček přes obličej a vytrháno několik vlasů, které má maličká ještě jako nevyvratitelný důkaz v ručičce, jelikož si jejich usvědčující váhu určitě neumí uvědomit.

Jinak si toho ale uvědomuje čím dál tím víc. Už nemůže být pochyb, že přesně ví, co jí říkáme. Fakt, že ne vždy se tím řídí, rozhodně nedokazuje, že neví, co po ní chceme. Ostatně z jejího výrazu tváře je často vidět, že to ví až moc dobře a výborně si to „neporozumění“ užívá. Stejně tak ale dokáže poznat, že mě něco pobaví, a pamatuje si to. Jednoho dne za mnou přišla s takovou legrační taneční kreací, kdy se kroutí jako dámička a špulí u toho také podobně pusu. Hrozně mě to rozesmálo a rozesmívá pořád, takže maličká to čas od času sama vytáhne, když vidí, že bych potřeboval rozveselit. Prý jí to naučila „babí Danča“, což je sice možné, ale také se tomu dá těžko věřit. Možná jí jen první napadla, když jsme se ptali.

Také už si k nám vytváří silnější pouto, což se občas projevuje, když je někdy u babičky a u dědy. Tedy, abych byl upřímný, plačtivě volá spíše „mamííí", ale beru to tak, že tím určitě myslí i mě. Určitě ano… Pravda ale je, že některým věcem samozřejmě ještě rozumět nemůže. Zato dokáže opakovat a tvářit se, jako když tomu rozumí lépe než my.

Lucka, jejíž životní sny v podobě cestování po světě se za poslední dva roky omezily na okolní státy a jejich několikahodinové či v lepším případě několikadenní návštěvy (plus předminulý víkend výlet na Ještěd), se čas od času zasní o exotických cestách na druhou stranu zeměkoule. Po jednom takovém zasnění na mě položila ruku, zatřásla mnou a v přítomnosti maličké povídá: „Táto, dělej něco, ať můžeme někam letět letadlem.“ Maličká pak za mnou celé odpoledne chodila a co nejhlasitěji křičela: „Tááátooo, něco, letadlem!“. Když pak před pár dny přišla, ukázala mi nohu a pronesla „Boty, nový“, pochopil jsem, že se mnou začíná být zle a mé postavení v téhle rodině nebude jednoduché…

Maličká byla stále v ložnici a Lucka jí trpělivě vysvětlovala, že k tátovi se takhle nechová, že nás nemůže plácat a podobné výchovné věci, které určitě padaly na úrodnou půdu. Poté maličká vystrčila nejprve hlavičku, aby obhlédla terén. Pomaloučku ke mně přicupitala s hlavou skloněnou k podlaze. Položila svojí ruku na mou, začala mě hladit a přitulila se ke mně hlavičkou. Pohladil jsem jí po vláskách a pošeptal jí, že takhle je to v pořádku a že už se na ní nezlobím. „Dáš mi pusu?“  Přikývla, vyšpulila rtíky a políbila mě na tvář. „A je to!“ zvolala vítězoslavně, ruce si dala v bok a vesele odpochodovala. „Jde to rychleji, než jsem čekal,“ pomyslel jsem si a zůstal civět v němém úžasu, přemítaje o nastupující pubertě u mé dvouleté dcery.