Krásný dětský svět

Čas od času se neubráním myšlenkám na to, zda se maličké věnujeme dostatečně. Zda jí skutečně dáváme tolik ze svého času, své energie i péče, abychom si jednou třeba něco nemuseli vyčítat. Tedy spíš zda já tohle všechno dělám v dostatečné míře… Ale takhle asi občas uvažuje každý rodič, zvláště ve dnech, kdy svého prcka vidí opravdu jen na pár hodin nebo dokonce minut denně. Jsou to ty myšlenky typu „moc pracuju, možná bych měl být raději s rodinou, aby mi neujel vlak“. Jenže je to samozřejmě začarovaný kruh. Tedy pokud nemáte dítě ve chvíli, kdy jste se zrovna zaopatřili do konce života, nebo jste už alespoň slušně finančně zajištění, abyste si takové rozmýšlení mohli reálně dovolit. Ovšem u nás, zástupců nejspíš drtivé části populace, která touží po hypotéce, nebo jí už má, a s každou další výplatou splácí kontokorent, jsou tohle jen bláhové myšlenky, které nám stejně neumožní ráno zvednout telefon a říct: „Hele teď se mnou na dva týdny nepočítejte, beru si volno a budu ho trávit s rodinou.“ A když mě to chytne, možná to trochu protáhnu… 

Jenže dokud se večer vracíte domů a pravidelně se z obýváku při pootevření dveří ozývá „tááátoooo“, dokud vás prcek vítá pusou se schválně přehrávaným mlasknutím, u večeře vám fouká (a samozřejmě tak trochu prská)do talíře a se zdviženým ukazováčkem a přehrávanou dramatičností ve tváři vás upozorňuje, že „pááálííí!“, jsou to všechno jen občasné myšlenky unavených chvil. Dokud na vás u té večeře prcek neustále otevírá pusinku a s rozkazovacím tónem v hlase vám říká „ešče“, aby po vašem upozornění na určitou kouzelnou formulku horko těžko procedil skrz ústa „prsííím“, dokud vám po té „v klidu snězené“ večeři rovnou skočí na břicho a půl hodiny se baví tím, že vás využívá jako simulátor jízdy na koni (dostihovém dle razance výskoků jezdce a úderů ručičkou do koňské hlavy), tak nějak víte, že to snad neděláte všechno úplně špatně. Dokud se na vás prcek po většinu času směje, neustále vás tahá za ruku a chce dělat kraviny a řehtá se jim na celé kolo, roste mu to směšné dětské bříško a venku mu přestáváte stačit (tedy když zrovna jede na odstrkovací motorce), jsou snad vaše myšlenky o jeho zanedbávání liché a aspoň tohle nejspíš děláte dobře, i když se třeba v práci nedaří.

Máloco se pak vyrovná tomu, když jdete svého potomka večer uspat, lehnete si s ním do postele, on se k vám natočí čelem, obličej má přímo proti vašemu a dýchá vám do tváře. A vy cítíte, jak je jeho dech hlubší a hlubší s tím, jak se pomaličku noří do snů, a za chvíli jen spokojeně oddechuje. To pak ještě dlouho nehnutě ležíte a uvědomujete si, že i přes kruhy pod očima jste šťastní.                    

A postupem času zjistíte, že vám ten malý človíček umí veškeré odříkání a únavu neuvěřitelným způsobem vrátit. Dnes vidím, jak je pro mě maličká důležitá v tom, že nabízí úplně jiný svět, než je tam venku. Protože ona vám dlabe na nějaké faktury, nájem, splátky, schůzky a termíny. Její svět je tady a teď a je celkem jedno, kde to je. Je to ona, vy, mamí a liška, pes, pučmeloud, krtek nebo cokoliv, s čím se dá hrát, házet, tančit nebo skákat. Zvonící telefon je k ničemu, pokud nevolá babí nebo děda, notebook si strčte někam, pokud na něm nehrají písničky z pohádek a vy s ní netančíte po pokoji, až se směje na celé kolo. Všechno ostatní je k ničemu. Tedy pro ni. Zatím neví, že to existuje, a vy jí o tom ani nechcete říkat. A doufáte, že co nejdéle nebudete. Je vaším životním úkolem si to zatím nechat pro sebe, zvládat to, padat na hubu. Je vaším životním úkolem dopřát jí ten její krásný dětský svět. A ona vás do něj za odměnu pustí, když si uděláte čas. A nikde vám už pak nebude tak dobře.