Kdopak to mluví

Jakmile od Lucky zaznělo slovo „kašička“, ten pravidelný večerní signál pro jídlo, maličká si narovnala křesílko, přinesla k němu nočník, aby si na něj Lucka mohla sednout (ne na ten klasický, ale se sedátkem pro tyto účely), a sama se velkopansky rozvalila na své místo.„Pi-tííí,“vyjádřila maličká své preference ve způsobu, jakým by se měla kašička konzumovat, tedy pitím rovnou z kalíšku namísto příliš civilizovaného používání lžičky. A tak Lucka, sedíce na sedátku nočníku, jen přidržovala maličké pod pusou ubrousek, aby si kašičkou příliš nebatikovala pyžamo jako vždy. Při téhle nepříliš zábavné činnosti Lucka maličké povídá:„Kdo to tady má takový velký bříško? Co? Ty?“a pohladila ji po nacpaném bachorku. Maličká pokyvovala souhlasně hlavou, protože to v jejím věku ještě naštěstí nepovažuje za kritiku. Přesto se rozhodla jí Lucka podpořit:„Ale máma má taky velký bříško!“(což samozřejmě musím rezolutně odmítnout). Naty ovšem neváhala a pohotově doplnila:„A táááta!“Zatáhl jsem břicho a pochopil, že tady končí veškerá legrace a ta holka už ví, o co kolem ní jde. V příští vteřině jsem břicho pod tíhou smíchu zase povolil. 

Maličká začala v posledních dnech dávat jasně najevo, že už není jen nechápajícím a prakticky za všech okolností roztomilým stvořením, které se směje, když se smějou ostatní, a na negativně uvozené otázky typu „nechceš?“ nebo „nepůjdeme?“ vždy odpovídá svým razantním „ne“, i když se jí člověk ptá, jestli „nechce sníst půl kila čokolády“. A naopak to platí stejně pro souhlasné „jo“…  Maličká navíc doslova ze dne na den začala zkoušet opakovat skoro vše, co od nás slyší. Někdy méně, někdy více úspěšně. A tak když večer odkládá před odchodem do koupelny plyšáky na stůl, ukáže na ně prstem a říká jim „pockej“. Když nás tahá v pět ráno z postele, téměř na nás křičí „dolůůů!“, a když chce, abych s ní někam šel, chytne mě za ruku a řekne „poď“.

Když se před pár dny ráno přehrabovala v chodbě zasviněnými botami, snažil jsem se jí ukázat, že to není nic dobrého, ukazoval jsem jí boty a říkal, že jsou „fuj, fuj, fuj“. A aby se trochu zasmála, ještě jsem jí řekl, že smrdí, což jsem demonstroval přičuchnutím a opakováním zmíněné formulky. Smála se na celé kolo… Druhý den ráno, když jsem si za přivřenými dveřmi koupelny čistil zuby, otevřely se najednou pozvolna dveře a za nimi stála maličká, v ruce mou botu na běhání, přičuchla si a říká: „táááto, fu fu fu!“ Chvíli pak chodila ode zdi ke zdi, ale nakonec to rozchodila.   

Samostatnou kapitolou je pak všemožná zvířecí havěť. Svá plyšová zvířátka už maličká umí pojmenovat skoro všechna, takže když je večer shání, aby šla s ní do postýlky spát, umí nám říct o pomoc při hledání konkrétního zatoulance. Jen zatím neumí rozeznat lišku a myš, respektive plyšové lišce prostě stále říká „myš“. A některá zvířata z té plyšové havěti pojmenovává anglickými názvy tak, jak to slyší v jeslích. Třeba králík je prostě bunny. To si pak babička po víkendu s ní stěžuje, že jí nerozumí, a tak nějak nezakrývá své nepochopení toho, proč by měla nejdřív umět něco anglicky, když to neumí říct ani česky.

Trávit s maličkou čas je tak stále zábavnější a pestřejší, i když to samozřejmě není žádná tak vysoce kreativní zábava, co by vás dokázala plně bavit i deset hodin v kuse. Pořád ještě je jejím nejoblíbenějším slovíčkem „eště“, takže kdykoliv ji byť sebemenší kravina zaujme, můžeme to opakovat klidně padesátkrát a když se vzepřeme, dává svou nevoli s tím najevo tak, jako to asi děti v jejím věku umějí nejlépe. Ale pokud má dobrou náladu a nebolí ji zoubky, začíná to být docela slušná sranda. Ovšem spolu s tímto vývojem a stále lepší schopností opakovat velmi zdařile to, co říkáme, vyvstal nám jeden velký problém. A tím jsou sprostá slova. Přiznám se, že jsme to zatím během toho roka a půl s maličkou moc neřešili a spoléhali se na to, že je v tomhle zatím tak trochu mimo náš svět. Ovšem teď je o to těžší si odvyknout. Samozřejmě u nás běžně nelítají slova z hantýrky fotbalových hooligans, ani o něco málo mírnějšího pana prezidenta. Ale, proč to nepřiznat, některá jadrnější slova k našemu běžnému slovníku prostě patří, a není jednoduché je z něj vynechat. Lucka třeba s tím má velké problémy při řízení auta, oba navíc pracujeme s lidmi, což je samo o sobě myslím důvod, proč si nelze vždy vystačit s obyčejným „safra“. Ale pracujeme na tom. Osobně mne totiž děsí asi nejvíce představa, že by snad maličká něco peprnějšího od nás pochytila a použila to v nevhodnou chvíli, například v jeslích. Úžasný strejda Honza, který se o tamní děti stará, jako kdyby byly jeho vlastní, a společné hry hraje snad ještě s větším zaujetím než ony, by myslím psychicky škaredě odnesl, kdyby jej snad maličká někdy oslovila „vole“, nebo nazvala obsah nočníku jinak než „bobek“. Obávám se, že na to není „strejda“ připravenej, takže nezbývá, než si začít dávat pozor na pusu.