Známá fráze, že „člověk se v životě neustále učí“, je stejně tak zatraceně otřepaná, jako pravdivá. Nejsem žádný slastmi i hrůzami světa ostřílený kmet, nejsem zkušený čtyřicátník s urovnanými životními hodnotami, nejsem ani poměrně hodně zkušený třicátník, který život poznal a už se s ním umí se ctí, a většinou i s úspěchem porvat. Je mi 26 a spoustu z těch životních poznání mám teprve před sebou. Těch špatných, ale snad i nějakých těch dobrých. Už dnes jsem ale dospěl k názoru, že hodnotit a posuzovat cokoliv z vnějšku, bez předchozího „osobního seznámení“, je prostě nemožné. A asi vždy nakonec dojdeme k tomu, že svůj dřívější postoj nezaložený na zkušenosti více či méně přehodnotíme, jakmile tuto zkušenost nabudeme. Otcovství a rodina obecně jsou tou výhodou, která mi dnes tohle poznání asi nejvíc umožnila.
Zkušenosti s nočníkem a jeho praktickým (a dříve ještě účelným) využíváním už jsem dříve popisoval. Kolem prvního roku života naší maličké se zdálo, že doma máme „génia“ přes uvědomování si vlastní potřeby a její vykonávání ve společensky akceptovatelných místech. Jak šel čas, génius se někam vytratil a po několika tragických pokusech, po kterých nám zůstaly velmi nehezky znečištěné obývací prostory bytu, jsme se smířili s tím, že maličká nebude v tomto směru nějak zvlášť výjimečnou. Dnes, v jejím roce a půl, se smiřujeme s tím, že pomalu upadá do průměru, a doufáme, že podprůměru se vyvarujeme.
Pozitivnímu vývoji v této delikátní záležitosti ještě chvíli napovídalo její uvědomělé volání „bobek, bobek“ a gestikulace k patřičným tělesným partiím. Fakt, že většinou tou dobou už bylo tzv. po akci, jsme připisovali nejprve naší nevalné pohotovosti ihned po přijetí a rozeznání signálu. Jenže postupně se z tohoto volání a zběsilé gestikulace stalo dramatické divadlo, kterým se maličká bavila na náš účet. Evidentně pochopila, jaká švanda to je, když jí skočíme na špek, pracně ji vysvlékneme, posadíme na nočník a ono nic. Nejen že není bobek v plíně, ale není nakonec vůbec nikde. Takže následuje přebalení, znovuobléknutí… A jak nabírá maličká rozum (teda jestli se to vůbec tak dá říct), přidává si k tomuhle vystoupení ještě všemožná vylepšení. Holt už si s tím umí vyhrát… Na naše množící se otázky plné nedůvěry před jejím vysvlečením, zda chce jít dělat bobek na nočníček, zásadně odpovídá „jo“ a sama jde nočník vytahovat. A výsledek je samozřejmě nulový… Nebo když to při oznamování „bobek, bobek“ vypadá, že už je naopak vše hotovo a my se ptáme, jestli to tak je, také odpovídá přesvědčivě a se smutnýma očima „jo“. Naše rozčarování při rozbalení prázdné plíny pak rádoby velmi bezelstně a s obrovským překvapením komentuje svou oblíbenou větou „Kde jéé?“. No prostě andílek…
Další dobrý příklad mého přehodnoceného pohledu na věc je sledování televize a různých dalších, jen trochu modernějších zařízení dětmi. A především pak malými dětmi typicky třeba ve věku dvou nebo tří let. Než se maličká narodila, vždycky jsem kroutil hlavou nad tím, jak rodiče odbývají své malé děti např. na návštěvách nebo u oběda tím, že jim pustí na DVD pohádku nebo jim vrazí do ruky mobil či tablet, ať si hrají nebo sledují film. A tehdy jsem si řekl, že tohle nikdy dělat nebudu, že se svému dítěti budu raději plně věnovat. Třeba že mu zazpívám nebo povím pohádku. Jo, jasně… Po roce a půl je jedním z mých současných cílů a snů, že se maličká do letošních Vánoc dopracuje k tomu, že bude schopná třeba hodinku nebo i více vydržet koukat se na jednu klasickou celou pohádku. Úplně se vidím, jak s ní ležím na gauči před televizí a koukáme na Shreka, Nema, Martiho s Alexem nebo na jakoukoliv jinou animovanou pohádkovou havěť. A maličká je o mne opřená hlavičkou a jen se tu a tam zasměje (protože se zasměju já, ne snad že by chápala vtipy), občas na někoho ukáže a citoslovcem ho pojmenuje (nejsem si jistej, co to bude u Shreka), a nebo se čas od času na něco zeptá (zatím se tedá ptá jen oním „Kde jéé?“, což se u Hledá se Nemo bude celkem hodit).
Buď jak buď, zatím u pohádky rozhodně neposedí víc jak deset minut, spíše méně. A do Vánoc zbývají necelé tři měsíce, takže to spíš nevidím a svátky stejně strávíme s maličkou skákající nám po hlavě a tahající nás za ruku, abychom šli někam jinam, než kde právě jsme a kam jsme si třeba zrovna sedli (jedno kam, hlavně jinam). Prostě Vánoce, tradiční svátky klidu a míru. A přesto se jich nemůžu dočkat.
